... a KAŽDÝ anděl je hrozný.

Prosinec 2016

O cínových zápalkách

10. prosince 2016 v 0:21 ...brouci v hlavě...
a ostatní Andersenovy pohádky
taky hledal příběh ve kterym by se poznali lidi, jako my
kde hlavní hrdina není ani nezlomný, ani odvážný, ani není ochoten zkoušet svůj pech zas a znova s otrockou vírou že přece jednou... ne
hlavní postava vůbec není hrdina

svou naději na lásku vzdáváme předem
buď se rozteče v plamenech, nebo rozprskne jako mořská pěna
hřejem si dlaně nad svíčkou a budeme věřit i na zázraky, kdyby se pro nás chtěly nějaký dít

nebudem patřit mezi hejno káčat ani z nás nevyrostou pyšné labutě
v našich světech je jen velmi prchavé místo pro štěstí

jako divadelní hra

komu se publikum začne šklebit pozdějc
komu přestanou věřit předložený kus

nejsme ani krásní, ani odhodlaní, ani stateční
nemáme žádnej super talent ani vůli cokoli chtít
nemůžem nabídnout nic než sami sebe, všechny svý hrůzy, výčitky a noční můry

nechcem za to ujištění že nejsou přece tak hrozný. jsou. my to víme a vy byste měli taky. měly by vás v noci budit a měli byste se bát. jsou vyrobený abychom měli strach my, natož ten relativně příčetnej zbytek populace.
Sen je sen, až se vzbudíš, bude den. Jenže jako každou správnou noční můru ho budeš mít furt za krkem. Studenej pocit, že tohle už jsi slyšel, viděl, řekl a dělal. Tady už máš odžito.
Jako by všechna činnost probíhala s jednou rukou nad hlavou, aby bylo možno kdykoli zamávat bílým praporem.
Vzdát se.
Přestat cokoli chtít, o cokoli se snažit.

Už to trvá příliš dlouho

a není nám líp.
Kam jsme se poděli, kotě
kam jsme se to poděli?