... a KAŽDÝ anděl je hrozný.

až ti bude nejhůř, vzpomeň si na mne

23. října 2016 v 0:10 |  fňukna
pravila ptáčata, mravenci i zlatá ryba.

Říkals to taky, ve zdraví i v nemoci, v dobrém i zlém, v radosti i ve strasti
ale po roce nebo tak nějak ses začal bát
toho nekonečnýho přívalu neštěstí
hory smutku, strachu a beznaděje
kdo

řekněte kdo by ti mohl vyčítat
že nejseš zvědavej na mý unavený xichty
že už se v mé přítomnosti nebavíš, že nevidíš žádnou pointu v trávení času s mojí osobou
že se ti nechce vymýšlet pro nás dva žádná extra zábava
že mě máš za nerozhodnýho blbce
co nikdy nedostojí svýmu slovu, co není schopnej ani základního managementu času, co se sere do věcí po kterejch mu nic není místo aby si hleděl svýho
co se ti sere do života- a nevíš, proč sis ho tam vlastně pozval

kolem magického osmnáctého roku života jako by zmlkly naše múzy. Jako by s onou pověstnou dospělostí zmizela odvaha používat tak samozřejmě velký slova. Jako bychom už neměli co říct nejen světu, ale ani sami sobě navzájem, všechny rozhovory se opakujou, už to tu bylo
tuhle situaci už oba známe

máme normálně jíst
ano - a to ty nám budeš vařit kaši?
máme chodit brzo spát
ano - a budeš nám ty po nocích volat, jenom aby ses ujistil, že skutečně usínáme?
máme přestat žárlit
ano - a naučíš se ty jak poznat, kdy je nám zle a potřebujeme společnost?
máme mít čistý ruce
ano - a všimne si vůbec někdo rozdílu?

v rámci kurzu asertivity se učíme nepoužívat ono pověstné "ale". My jen nemáme mnoho vlastní vůle a ten nepatrnej zbytek si půjčujem od svýho okolí. A racionálně chápem, že nemůžeme, nesmíme po nikom chtít aby nás samozřejmě, a aniž by to pociťoval jako újmu na sobě, předřazoval svým zájmům a zálibám. Jenže už empiricky víme, že jsou na světě lidi k tomu ochotní, jen příliš snadno umíraj.
Smůla, kotě.
smůla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama