... a KAŽDÝ anděl je hrozný.

Září 2016

ozvěna tvého jména tichem rozlehla se

17. září 2016 v 1:14
a další
a další
co tvrděj vždycky
vždycky mi můžeš říct
vždycky mi můžeš zavolat
kdykoli mě můžeš vzbudit
jenže vždycky když to zkusim jseš příliš daleko, nemáš signál nebo spíš příliš tvrdě
nebo spíš už navždy

ach chudáček my, mějte nás někdo rád.

až zas budu na kolenech drbat zem, prosím připomeňte mi někdo, jak po ní cápe v těch zamrdanejch pantoflích od barvy
prosím připomeňte mi, jak se rochní v kompostu a sbírá jablka v těch samejch pantoflích, se kterejma pak hňápe po kachlech, který jsem tři hodiny drbala katrtáčkem na zuby
prosím, až mi zas poleze kůže z ruk kvůli tomu, že jsem je příliš dlouho máčela v savu, aby se podlaha v kuchyni pár dnů nelepila k podrážkám, prosím dejte mi někdo pár facek, proč se s tim vůbec serem

až nás zas přítel přirovná k buřtu
dejte mu někdo tohle číst

my nechtěli
nebo jsme se možná dost nesnažili
ale nedokázali jsme ho sehnat
a jsme příliš posraní



na něco víc

ledová čokoláda

9. září 2016 v 23:22 fňukna
pusa na dobrou noc
taková ta na čelo. že líp už bylo a oba to víme, že svět je zlej, ale navzájem se ochráníme

zase zvítězil duch nad hmotou
a my byli příliš staří, příliš unavení na něco víc

tu holčičku nezabil Bůh
důvěra ji nenaporcovala a osud ji nepředhodil psům.
a jestli to všechno Bůh viděl, bylo mu to fuk.

On nedělá ze světa zlý místo.
to my.

nacházíme tolik zlejch věcí v poslední době
tolik zla je na světě
jsou lidi, co točej reálnej snuff
asi v tom nějaký chorý mozky najdou parádní vzrůšo, nechat si kouřit od někoho kdo hnije zaživa zalitej do betonu
asi někoho rajcuje uříznutá hlava
asi je fakt příjemný ustřihnout jednomu ptáka zahradnickejma nůžkama, nebo člověka napřed narvat na tyč, pak pomalu opíkat nad šlehajícíma plamenama a sem tam si uříznout krvavej křupavej kousek masa

a ztrácej se děti
a ztrácej se dospělí
a tolik zvířat každej den projde jatkama

některý informace nám jdou jednim okem dovnitř, druhym ven
u jinejch se nedá tvářit, žes je nedostal, některý nejdou zapomenout jako dávný zlo druhý světový války
fakt mezi náma choděj lidi, co jsou schopní jiný utýrat.
ne jen zabít. Ne podříznout, zastřelit, utopit (že?) , vybourat autem (že ? ), nezavolat záchranku (že?), pustit vzduch do infuze nebo napsat kombinaci léků, která zastaví krvetvorbu
ne jen zabít. utýrat. nechat rybu půl hodiny plácat z vody, polejt kočku benzínem, zapálit a pak strčit do mrazáku, lámat kravám nohy když se vezou na porážku, kuřatům sekat zobáky tupym a žhavym kovem a sypat je do nákldáku kýblem, sušit křečka v mikrovlnce, trhat mouchám nožičky

tolik ZLA je na světě
a zdaleka není nevinný
bohové TOLIK nám chybíš, aby bylo s kym řvát proti zlýmu světu, tolik nemáme KOMU to říct
dojedli jsme ledovou čokoládu a nikdo nás nebude krmit další

kdyby někdo znás dokázal definovat objektivní příznaky smutku, asi bychom dokázali říct, zda pociťujeme smutek
nebo jestli je nám to i přes svou hrůznost jedno
vždyť jsme přece dokázali bejt nešťastní
ale v poslední době vyjma fyzickejch počitků jako bychom nebyli schopni nic cítit
víme jak se máme tvářit, známe vlastní charakter natolik dobře abychom mohli nasadit pobavený škleb
jen tu a tam nás bolí na hrudi

svět je moc malej na dejchání
a je v něm tolik zla

smuténka podzimní noci

2. září 2016 v 1:41
pomoz nám přežít bez sebe
do neděle
a každej další den

pamatuješ jak se dejchá - ?
vytváříš negativní nitrohrudní tlak
jak... ?

smrt mlčí před verši

2. září 2016 v 1:27
čas neléčí, když nechce
a smutek se nedá utopit v lihu
je lehčí než líh, je lehčí než voda
rozpíná se v plicích, v krvi, v myšlenkách i skutcích

jak snadno jsme si zvykli
na vrbu
teď sobecky vyčítáme světu, že se o nás nestará
že je nám úzko a zima a hlad na koni černém jak noc
hlad po doteku
hlad po TOBĚ

a děsí nás k smrti, jak blízko k ní máme
a jak je to všem - údajně přátelům- srdečně jedno
že jestli jsme teď ještě živí a zítra ráno už nebudem, nedozví se to nikdo z okolí, kdo by nás mohl začít pořádně postrádat dřív, než v pondělí večer
to jsou čtyři dny, kdy nás nebude nikdo shánět
kdy nikoho nenapadne, že by měl
že se děje něco zlýho- pro ně zlýho, mně už to bude jedno
smutný, pro egocentrika jakým jsme se stali

děsí nás k smrti že je nám to vlastně fuk
jako bychom si nestáli za životem, jako bychom nebyli zodpovědní za dům a psa a takovejch dalších věcí
děsí nás k smrti jak rychle a neodvratně by se dala zařídit
žádný demonstračky
žádná záchrana

kolik ještě snesem?
kolik známejch ještě umře, kolik jich musí jít, abychom se konečně odhodlali k jedinýmu finálnímu řešení?
kolikrát ještě budeme polykat slzy a kolikrát se budeme sami sobě smát
kolik vrstevníků ještě přežijem, než budou v nějakym vhodnym věku k umírání?
(nezbudeme-li tou dobou jediní mezi náhrobky)
evidentně je jedno, jestli se jedná o nedožitejch osmnáct, pětapadesát či pětadvacet.
evidentně není vybíravá.

jdem mezi lidma jak Jezdec na bělouši, míříme za srdcem a místo moru roznášíme smrt

hello darkness, my old friend
I've come to see you again