... a KAŽDÝ anděl je hrozný.

Červenec 2016

that is one hell too many

22. července 2016 v 23:05 fňukna
spousta pečlivě nacvičenejch vět. Vypilovanejch do posledního slova. Tóny řeči, tempo slov, náklon hlavy. Úsměv? Ne, když chceš odejít s diagnózou šílence na pochodu neměli bychom se smát.

" Ale doktore,... " řekne ten chlap, " Pagliacci jsem JÁ"
dobrý vtip. Virbl na buben.
opona.

Už jsme u pár psychiatrů byli. Dobře, u dvou. To není tolik, ale stejně nám řekli, že jsme v pořádku. Navrhli úpravu spánkovýho rytmu, čehož jsme dokázali po letech dosáhnout i bez léků, a že jsme mírně emočně nestabilní- ostatně, kdo není?
My jim ale nikdy neřekli všechno.
Nebo jsme si možná svůj děs chtěli nechat pro sebe, možná se správně neptali, možná jsme jim nevěřili, že by nám mohli pomoct
Doktore, zdá se vám někdy na dýchání příliš úzkej svět ?
A když sledujete film, čtete nějakou knížku nebo posloucháte muziku- vidíte svůj život vyprávěnej, odžitej, už dávno někym jinym?
Doktore, stáváte někdy před zrcadlem neschopnej se rozhodnout, jestli si máte vrazit jehlici zespod pod bradu, nebo do oka?
A cítíte u toho vzrušeně, extaticky bušit srdce v představě nadcházejícího konce?
Doktore, bojíte se někdy pohnout, protože to tak strašně bolí? Ani otevřít ústa ke křiku v tu chvíli nepřipadá v úvahu. A vzduch je jako vřelá pára, řeže a pálí a stejně se nemůžete pořádně nadechnout
Když usínáte, srdce tluče ve spáncích, doufáte, že přes noc přestane? A v očích pálej slzy pro ty, co jim dlužíte vysvětlení, ikdyž žádný nemáte?
Jsme možná srabi, zlí a sobečtí přizdisráči, co se bojí vlastního stínu
nebo jsme si to vsugerovali čtením o jinejch

kam se ale podělo ze světa všechno štěstí?
nikdy jste se na sebe nedíval jako z dálky? Z veliký výšky a z mlhy, nikdy jste nedělal rozhodnutí na celej zbývající život s vědomim, že jsou špatný, že za nic nestojej stejně, jako vy?

Jen letmý doteky. Jsme tak křehký schránky na duše.
Tolik bolí vzpomínat na vlastní chyby. Tolik jich bylo. Tolik jich bude.
Kde tě mám, když je mi úzko?

Kdo krom tebe nás přesvědčí, že i jiný bolí dýchat
kdo zalepí rány a bude s náma koukat do noci
kdo jinej mi uvěří, že mi šplouchá na maják

a nemocný psi se utrácej?

witness me, bloodbag

10. července 2016 v 0:06 ...brouci v hlavě...
říkají jak
můžeš věřit ve Valhallu a zároveň tvrdit, že po světě chodí andělé?
věřím
říkají - a mají pravdu - jak se můžeš klanět starým bohům ve válce a cizím ve štěstí?
věřím v ně
říkají - a dává to smysl - jak si vysvětluješ rozpor mezi tím ke komu se modlíš a čí posvátná místa chováš v úctě?
věřím
na anděly i na démony a hrnec medu na konci duhy
znám zlo mezi námi a doufám, že někde na světě má i svůj protipól
večer co večer se modlím k bohům nejrůznějších jmen
za sílu, za štěstí, za úspěch v boji
obětuji těm, co to vyžadují a zpívám pro ty, co by mohla urazit krev
věsím křišťál do pokoje, kdyby chtěli přijít andělé.
věřím, že s hrdiny má smrt lepší plány
a taky na kouzla, elfy a uřknutí.
Do devíti světů se vejdou všichni
ostatně ani stoupenci Trojjediného už netvrdí, že náš svět vzniknul za 6 dní a sedmého odpočíval...

je povinností obchodníka s kůžemi aby se bil za své váhy.
Neserte se mi do světa, kde každý strom má duši a v rybníkách bydlí vodníci
v pračce se schovává ponožkožrout a obětinou možno naklonit si štěstí.

I jestli je to jenom fikce- není pevná víra ve fikci základem každého náboženství?