... a KAŽDÝ anděl je hrozný.

Březen 2016

Sobecká touha po klidu v duši

23. března 2016 v 14:07 ...brouci v hlavě...
jako facka rybou po xichtě
vrací se mi všechny hádky kde jsem a kdy budu doma
"já chci JENOM vědět kde jseš, abych se nemusela bát"
jenže my tehdy, stejně jako teď nevěděli, za čím vlastně utíkáme
snad že to nebylo nic konkrétního, snad jsme prchali PŘED něčím (někým), KDEKOLI jinde bylo líp a nechtěli jsme, aby nás našla

ještě nemáme ten strach kam jdeš, kdy přijdeš, kde jsi byl
o matku tak, ale chceme věřit, že tady nebude nutnej
stejně nás internetový výkřiky jako "víkendová akcia- barová schovávačka pred manželkou, 5€ - nikdy som také meno nepočul" a "homie-hoe-stasis" serou.

copak jsou páry spolu jenom kvůli sdílení požitků, ale ne jeden pro druhýho?
všechno co se nedaří, když se svět točí pičou ke zdi, od toho máme přátele? Copak můžu říct kamarádovi, co tobě ne? Všechno zlo svý hlavy narveme do palice jinejm. Těm, co nám rozumí, lidem svýho druhu. Všem, kromě člověka se kterym (a kterej s náma) chce trávit zbytek svýho života. A pak se divíme, že jeden druhýho nezná. Neví, jak mu má pomoct. A ani s čim- jak to taky může vědět, když "bros before house, hahaha" ? Jako by platilo nepsaný pravidlo, že zatimco problémy mého partnera počkají, protože on/a tu přece bude i zítra, tak potíže kamarádů se musí řešit okamžitě, protože by přes noc třeba mohly zmizet.

Takže už neplatí, že kamarádi jsou víc, než partner proto, že tu budou, ikdyž se s partnerem rozejdeš. Teď jsou víc, protože ti partnera nahrazujou ve věcech, o který se s ním bojíš dělit. Že je strašnej debil a nedá se s nim žít, že si tě nevšímá a neumí ani protáhnout sifon louhem. Že se ti hnusí se na ni koukat a poslouchat její věčný stížnosti na všechno a že ji bolí hlava. Nebo že nevíš, jak doklepeš měsíc, prachy v tahu a do výplaty ještě 14 dní. Protože kamarády to-narozdíl od něj- zajímá.

Takže si vědomě vybíráme partnery, kteří o nás vlastně nestojej?

Pak se nesmíme divit hádkám "myslel jsem, že jseš jiná, než všechny ostatní vypočítavý sobecký mrchy" "myslela jsem, že nejseš jeden z těch hospodskejch blbců, co jim huba jede u piva, a doma se zmůžou akorát na 'kde je večeře?' !"

Nechci říct, že ženský nejsou vypočítavý sobecký mrchy. Ani že si někteří pánové do huby neviděj a jsou líní jak vši. Ani (příliš) zatracovat hospody, a dokonce ani tvrdit, že nepotřebujeme přátele, neboť naše skvělá drahá polovička nám ke štěstí stačí (ikdyž by skutečně MĚLA být víc, než všichni kamarádi dohromady a pokud není, máte chybu ve výpočtech).
Jenom je mi úzko ze světa, ve kterym si páry nevěřej. Kde je snazší sobecky říct "to bys nepochopil", než ztrácet čas vysvětlovánim- na který ten druhej vůbec není zvědavej. Proč taky. Je přece snazší stěžovat si některému z BF, než sklonit vlastní ego.

už tě asi nikdy neuvidim.
Oba jsme šťastně zadaní.
Co na tom, že někdy chodíme polonazí řvát v dešti na pole.
Co na tom, kotě, že svět je zlej a často se špatně dejchá.
Snaž se.
Nic jinýho ti stejně nezbejvá.

Snad už naposled

13. března 2016 v 21:52 fňukna
Snad naposled se dívám jak z rány kape krev
vždycky je to naposled
snad

a přeju si cítit k tomu vůbec NĚCO
ale jako bychom se dívali na figuru v cizí hře
nechápem o co se vlastně snaží
co chce komu dokázat
a proč

nemůžem popadnout dech
večer, v noci a přes den zas
dřív jsme si představovali obejmutí, který by zhmotnilo ten scvrklej svět
svět tak malej, že se v něm nedá dýchat
není tu místo na rozedmutí plic

a tak unavení, vzteklí a nešťastní vstáváme v době, kdy chodíme spát
minulej semestr se Lhář snažil
teď na nás zvysoka sere
ale ikdyž někteří z nás postrádaj jeho kouzlo a šarm, nepotřebujem ho na vycházení s okolím
ale sami se sebou
každej máme svoje tajemství, on jedinej je nechtěl znát
k němu nepatřej slzy, cynickej smích ani nekonečně unavenej svět
a právě proto se tomu zbytku bez něj
tak špatně dýchá