... a KAŽDÝ anděl je hrozný.

Leden 2016

jako zabít ptáčka

16. ledna 2016 v 4:38 Shadows of tomorrow
to, co bys chtěl, stejně nevyslovíš
a pokud vím, taks' přišel zaopmenout
...já vím, všichni ti lžou

Medle co jsme to vlastně chtěli přestat držet v sobě a vydat v plen, trochu jedu zas ukápnout mezi lid?
vědomě se dopouštíme chyb
a ze dvou jednoduchých faktů vybereme detaily. Souvislosti. Měj srdce, ŽER KAMENÍ
abychom mohli vůbec bejt sami se sebou, nejspíš to tak časem bude. Nejvzdálenější tuk bude olej z oliv, čas od času exotické ovoce jako banány, ananas, nebo kulaťoučký tomel. Bez masa. Bez mlíka a celé mléčno-sýrovo-smetanové kultury. Bez vajec. Nebo - ta snesitelnější varianta- v radikálně omezené míře, z chovů poskytujících zvířatům v rámci možností důstojné podmínky k životu a rychlou, bezbolestnou smrt. ŇAMI ŇAMI ŇAMI, milej tommy- tommy -- tommy.

Je mi smutno z toho, že abychom mohli bejt sami se sebou v jedný místnosti, děláme rozhodnutí, díky kterým se s náma nebude chtít bavit nikdo jinej. Je mi smutno z vět typu "kdybych se na to měla dívat, asi bych to taky nejedla, proto se nedívám, že....?" a dostane se jí davové podpory. Je mi do pláče z krutosti, ze zloby, ze strachu, kterej lidi tak bezděčně pouštěj do světa. Z toho, jak zavíraj oči. Ze mě a toho, že neumim, nechci, jsem příliš POHODLNÁ dělat něco jinýho, než mlet hubou.
A Jako zabít ptáčka v tomhle směru není úplně vhodná literatura.

Ne s otcem Atikem, na kterého nejde být hrdý. Ne se soudcem Atikem, který je u soudu stejný jako doma. Ne s Atikem, co má dvě děti a spoustu starostí. Ne s nejlepším střelcem v... té jejich nejdedáli.

Tolik jsme chtěli někomu brečet na rameni, potom, co jsme Ptáčka dočetli. Jen nemáme slzy. Jako babě Jaze, vyschly. Namísto drahokamů se na ulici třpytí veliký umrzlý vločky.

Marně polykáme, stejně úzkost krátí dech. Srdce tluče,jako ptáčkovi, co nikomu nic neudělal,co jenom zpívá... jako by teď mělo odbít, co už třeba zítra nestihne.