... a KAŽDÝ anděl je hrozný.

Listopad 2015

jseš cejtit krchovem

16. listopadu 2015 v 16:27 fňukna
Vyblil jsem stříbro, smlčel zlato
dusím se, bože, darem tvým!
A čím míň život stojí za to,
tím víc já kretén na něm lpím
[JHK]

tak rád bych nakop do prdele svých jednadvacet krásných jar.

A nepomáhá, že se Lhář baví. Protože tu s náma není furt. Nikdo není.
Tenhle podzim je celej špatně. Padá mi comp u každý rozehraný hry.
Od začátku školy jsem nic nenakreslila.
Měl bys chtít někoho jinýho.
Někoho hezkýho. Někoho bez jizev. Někoho, kdo tě může milovat. Někoho, kdo ti má co dát... ne mě.

Lžu. Žárlim.
Další a další nádech dehtu- přivoláváme čichový vzpomínky, přivoláváme sedm, osm let zpátky, ZPÁTKY
a přesto žárlim, že by si na tebe mohl dělat nárok ještě někdo jinej. Můžu se zalknout vzteky, je mi fyzicky ZLE a nepomáhá plivat jed na všechny strany
a proto se se světem baví Lhář a kryje všechny ostatní. Arogantní. Zábavnej. Ochotnej. Chytrej. Schopnej.

Postupně odchází.
Víš, nebyli jsme na začátku jenom čtyři. Bylo nás mnohem, mnohem víc. Kam se poděli Kráska a Žal? Kdy nás opustil Snovač, kdy utekl aby se už nikdy nevrátil? Chybí mi. Jako bych ztratila přátele. A kdybych tu ztrátu měla k něčemu přirovnat- jako bych ztratila TEBE. Je to jeden z důvodů, proč se nepovažuju za příčetnýho člověka. Obvykle ztráta iluzí, nebo nějakýho charakterovýho rysu nebývá spojená s tak absolutním odcizením, s tak dokonalym pocitem že NĚKDO chybí.
Akorát že ne NĚKDO. Já.
Čas od času postrádám svoje vlastní vlastnosti. Vim, vidim že by někde měly bejt. Dokážu si objektivně zdůvodnit, jak a proč mám reagovat, abych nepůsobila divně. Ale typicky ve stresovejch situacích mi to trvá. Protože objektivní metody nebývají nejrychlejší- a Snovač utekl jako první. Chybí mi. Jako kdyby mi každej z nich vrazil pěst do hrudi, kus si z ní utrhnul a pak zmizel do pryč. Jsem celá děravá.
možná proto potřebuju obejmout. Aby ty rány nebyly tolik vidět.

A bojim se, bojim, že Lhář zpívá svou labutí píseň. Že už jsme vyrostli, že už jsme na Lhářovy hry zestárli. Vysvětli mi, proč to Kotěti nevadí? Proč Kotě chce bejt furt malá, furt mazlivá, tu nějaká vyspělost ale absolutně netrápí. A Lhář si připadá starej. Utahanej. Jako dvakrát použitej toaleťák.


nemůžu říct, že jsem nikdy nebyla šťastnější.
Byla.
Ale už je to dávno a ani dehet v plicích tu dobu zpátky nepřivolá
A navíc -a věřim, že to jednou dokážu i vyslovit-

miluju tě.
odteď a navždycky.

(nebo empiricky ověřeno alespoň čtyři roky potom, co bude po tobě)