... a KAŽDÝ anděl je hrozný.

okýnko do cvokhausu

13. října 2015 v 1:37 |  fňukna
apatická
necitelná, nečitelná
tvrdí, že bych měla umět popsat co mi je
nic.

jenom těžko poznávám tu NORMÁLNÍ hranici. Každej tvrdí něco jinýho
pro někoho je normální a v pohodě fakt, že vlastně celej svůj život umíráme. VĚDÍ to. Jiní lidi tímhle způsobem vůbec nepřemýšlejí a mají mě za sebestřednýho trotla. Ještě další mi doporučujou, ať tolik nemyslím na ostatní a že prý mám být čas od času bezohledná, nebo se ničeho nedoberu.
vlastně snad každej koho znám by dokázal můj život vést líp než já a ještě někam vhodně směřovat.

křičí, křičí aniž by vydal hlásku a tluče hlavou do zdi
kolem uší stékaj slzy, který nikdy nepřizná
šklebíte se na starý jizvy, jako by byly VAŠE nezajímá vás co platim za to že nepřibejvaj stejně jako vás nezajímalo proč vůbec musely bejt Jak to, že se mi nehnusej? Nevadí, že každá z nich je malá výhra pro všechny okolo jsou hnusný a mrzelo by vás kdyby přibejvaly
vídáme se častějc, vídáš mě tak, jak dřív ne teď už není kam je dát kam je ukrýt před zhnusenejma očima
jestli to zase začne, pokrčíš rameny a řekneš, že je to moje volba?
moje chyba se kterou ty nechceš mít nic společnýho a jestli mám problém ať jdu za doktorem

křičí a je v tom něco zlýho jako by se tě jednim prstem dotklo šílenství
pohladilo po tváři
tentokrát nešlo dál, ale jednou se staví
narozdíl od vás všech mám poměrně přesnou představu o tom, jak bude vypadat. možná ho i poznám. ale pro vás všechny okolo to budu furt já. ale už nebudu.

takže co přesně mám v hlavě?
strach z chyby. strach, co bude s ochočenejma liškama, až odejdu a nevrátim se. Připadám si zopovědná za tu část jejich života, do kterýho jsem se vetřela a kterej potom nebude. Moje vina. sedí mi v krku ten dusivej žmolek, přes kterej občas nemůžu mluvit, strach

úzkost, že nestačím na všechno, čím jsem povinná. Přátelství a tři šlužby, povinnosti možná smyšlený. Snad to nakonec všechno stihnu ostatně práce neuteče, ale nutí mě podpírat si těžkou hlavu a zavírat oči před dalším rozhodnutím

povinnost. Slib. Co se má a co se nemá. Závazky a všechny další velký slova kterejm jsem POVINNA dostát. a co když ne? nevim. to není otázka, kterou bych si měla klást.

divný věci. něco si ukládá zajímavý a inspirativní nápady a pouští je ven tak, že vůbec nic neudělám.



staví se na odiv drzej a dechberoucí a utíká tak daleko daleko pryč
usíná a probouzí se se srdcem na dlani co by dal nemuset žít další den

neřečni, jestli fakt chceš já tě tu držet nebudu
právě
smím si vlastně ještě něco přát?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama