... a KAŽDÝ anděl je hrozný.

Říjen 2015

sice to nechápu, ale dobře... un poco loco nO.6

22. října 2015 v 20:24 fňukna
Cynik řve
vzteky, nebo možná smíchy, řve a tluče hlavou do zdi
tolik to BOLÍ
jak jsme si mohli myslet, jak jsme mohli doufat, že na vejšce plný ZDRAVOTNÍKŮ potkáme lidi, co budou mít místo jedný ze dvou prdelí hlavu? JAK jsme se vůbec dostali k myšlence, že se někdo z nich bude obtěžovat MYSLET? Kde jsme, u všech Bohů vzali důvod k tomu, aby se obtěžovali používat mozek a přemejšleli... uvědomovali si souvislosti, nebo prostě jenom POSLOUCHALI CO SAMI ŘÍKAJ A CHOVALI SE PODLE TOHO (zdravím naše praxevedoucí, dámy, přestaňte se k pacientům chovat jako ke KUSU HADRU-!) ???
Malá marně hledá pochopení pro neuvěřitelný množství věcí, který vidí. Co ji zajímá. Co všechno by chtěla stihnout a možná by si i ráda našla další přátele. Obtěžuje to lidi, kteří nás maj rádi. Jak by to nevadilo lidem, kteří nás maj teprve poznat? Perfektního kolektivu jsme si užili dost. Už DOST!
stačilo

nestojíme o skvělý sluníčkový lidičky a přípravu do nocí každej další den z nadcházejících pěti let.
Sloužím. Tohle je - bude- moje služba. Tu jsme si vybrali a CHCEME ten obor mít. Přijde NÁM důležitý vidět jeden z největších průmyslů zevnitř. A jestli na to bude čas, chceme mít možnost (nebo alespoň znát principy) správy odpadu tohohle světa. Možná to není povolání snů. Synku uč se, nebo budeš nadosmrti jenom podávat nářadí. Ale když se po nocích seznamujeme s porcelánovými bohy, nechápem, proč bychom k PRÁCI s lidma měli mít ještě SKVĚLOU STUDENTSKOU PARTU.
Lidi na vejšce obvykle navazujou přátelství a případný pracovní vztahy na celej život. Hm, dík, ale my už takovejch máme... řekněme tak akorát. Přátel. Lásky. Ne každej potřebuje každej den mluvit s půlkou školy, ne každej stojí o to, aby se v něm půlka školy vrtala. Co je vám po tom, proč usínáme v hodinách a proč chodíme pozdě. Smiřte se s tim kruci prdel, tohle je VEJŠKA, NE NĚJAKEJ PO*SRANEJ GYMPL NEBO JINÁ STŘEDNÍ. I ty, slečno s ufňukanym hláskem, milá "no jó, no..." Ano, za dva týdny píšem test z látky, který 2/3 z vás nerozumí. Na ostro. Žádný opravný termíny.
a vám to přijde NEFÉR. ŽE S TIM JSTE NEPOČÍTALI.
Jste takový DĚTI.
A přestože je ubohý pohrdat lidma jenom proto, že měli víc štěstí, než my... Jste slabí. Měkcí. Vykrmený slepičky co zobou z ruky a svý postoje a náladu měněj podle situace a nálady nadřízenejch. Upindaný děvky, co lezou vyučujícím do prdele a názory střídaj častějc, než fusekle. Jste chudý charaktery, co si neviděj do huby a v rámci dvaceti minut si stihnou třikrát protiřečit. Je ubohý váma pohrdat za to, že jste měli víc štěstí, než my. Ale my se nikdy nechlubili velikostí svýho charakteru.


těžko se nám usíná samotnejm.
Trhaj se na kusy, navzájem se nenáviděj, prosím OBEJMI MĚ než puknu vzteky
donuť mě zapomenout, ikdyž jen na chvíli
prosím ZASTAV TO ZLO co mám v hlavě
co se mi dívá z očí
jseš jeden z mála, co mi můžou ublížit.

Nezapomeň na to, až se mi zase budeš smát.

my se nikdy neměli znova vidět
to se fakt nemělo stát
chtěli jsme si spolu hrát
a to nejde napořád

tolik to bolí? Chceš se ptát
jako tenkrát, znova
odpověď ale nesmíš znát
tak zlý jsou moje slova

a přestože jsme tolikrát
řekli čau a sbohem,
nekončí to jenom tak
nejspíš až jedním hrobem.

okýnko do cvokhausu

13. října 2015 v 1:37 fňukna
apatická
necitelná, nečitelná
tvrdí, že bych měla umět popsat co mi je
nic.

jenom těžko poznávám tu NORMÁLNÍ hranici. Každej tvrdí něco jinýho
pro někoho je normální a v pohodě fakt, že vlastně celej svůj život umíráme. VĚDÍ to. Jiní lidi tímhle způsobem vůbec nepřemýšlejí a mají mě za sebestřednýho trotla. Ještě další mi doporučujou, ať tolik nemyslím na ostatní a že prý mám být čas od času bezohledná, nebo se ničeho nedoberu.
vlastně snad každej koho znám by dokázal můj život vést líp než já a ještě někam vhodně směřovat.

křičí, křičí aniž by vydal hlásku a tluče hlavou do zdi
kolem uší stékaj slzy, který nikdy nepřizná
šklebíte se na starý jizvy, jako by byly VAŠE nezajímá vás co platim za to že nepřibejvaj stejně jako vás nezajímalo proč vůbec musely bejt Jak to, že se mi nehnusej? Nevadí, že každá z nich je malá výhra pro všechny okolo jsou hnusný a mrzelo by vás kdyby přibejvaly
vídáme se častějc, vídáš mě tak, jak dřív ne teď už není kam je dát kam je ukrýt před zhnusenejma očima
jestli to zase začne, pokrčíš rameny a řekneš, že je to moje volba?
moje chyba se kterou ty nechceš mít nic společnýho a jestli mám problém ať jdu za doktorem

křičí a je v tom něco zlýho jako by se tě jednim prstem dotklo šílenství
pohladilo po tváři
tentokrát nešlo dál, ale jednou se staví
narozdíl od vás všech mám poměrně přesnou představu o tom, jak bude vypadat. možná ho i poznám. ale pro vás všechny okolo to budu furt já. ale už nebudu.

takže co přesně mám v hlavě?
strach z chyby. strach, co bude s ochočenejma liškama, až odejdu a nevrátim se. Připadám si zopovědná za tu část jejich života, do kterýho jsem se vetřela a kterej potom nebude. Moje vina. sedí mi v krku ten dusivej žmolek, přes kterej občas nemůžu mluvit, strach

úzkost, že nestačím na všechno, čím jsem povinná. Přátelství a tři šlužby, povinnosti možná smyšlený. Snad to nakonec všechno stihnu ostatně práce neuteče, ale nutí mě podpírat si těžkou hlavu a zavírat oči před dalším rozhodnutím

povinnost. Slib. Co se má a co se nemá. Závazky a všechny další velký slova kterejm jsem POVINNA dostát. a co když ne? nevim. to není otázka, kterou bych si měla klást.

divný věci. něco si ukládá zajímavý a inspirativní nápady a pouští je ven tak, že vůbec nic neudělám.



staví se na odiv drzej a dechberoucí a utíká tak daleko daleko pryč
usíná a probouzí se se srdcem na dlani co by dal nemuset žít další den

neřečni, jestli fakt chceš já tě tu držet nebudu
právě
smím si vlastně ještě něco přát?