... a KAŽDÝ anděl je hrozný.

Září 2015

Lhář se výborně baví

23. září 2015 v 17:49 ...brouci v hlavě...
bez ohledu na to, že padám na hubu
zaměstnali jsme Lháře.
on miluje, když může plánovat, zařizovat a domlouvat, velice přesvědčivě, erudovaně a schopně se usmívat na všechny strany
zaměstnali jsme workoholika, magora, týpka co do půl čtvrté do rána bude ladit egyptský font na diplomech a v sedm pojede do školy... zabavili jsme hyperaktivní děcko podněty, ve kterých se stěží dokáže vyznat, ale ještě nezačalo bezmocně řvát.
zabavili jsme Lháře a tak si teď všichni okolo myslej, jaká jsem společenská, aktivní, schopná, chytrá a zábavná.
jenže Lháře tahle nálož práce začne časem nudit.
jako vždycky.
ikdyž toho neubyde, bude si připadat neaktivní, nedoceněný, neviditelný a zapomenutý. Možná se urazí. Pak všichni zjistěj, že nejsem ani aktivní, ani chytrá, ani schopná, ani zábavná a už vůbec ne společenská. Že co si všichni mysleli, jací nejsme skvělí kámoši, tak nejsme. Nejsme ani kámoši jenom tak. Ten zbytek totiž nepřipouští a neuznává existenci čehokoliv, co by zahrnovalo slovo MY. Tedy já+společnost s nějakým společným cílem. Ten zbytek má diagnózu, ten zbytek má hlad a až se Lhář přestane bavit, tak si společně naservírujou můj mozek jako předkrm.
věděls, že ledvinky s jablečnym protlakem děsně milujou ve Švédsku??
ňami ňami ňami milej Tommy Tommy --- Tommy

No a nebo se Lhář neurazí, ale jednoduše si najde nějakou další činnost, která by ho zabavila. Třeba hledání zábavných činností. Ono totiž nejde, abychom se věnovali naplno skautu. To by bylo sice moc hezký, ale bohužel je to jenom jeden tematickej okruh, takže pro Lháře nezajímavý. Nee, my budem organizovat LARP. Plést košíky. Tkát karetky. Drhat náramky (mám 2 objednaný a ještě jsem nezačala). Připravovat se na fireshow. Připravovat tábor, na kterej nepojedem. Zajímat se o okrajový medicínský obory a plánovat SVOČku. A vůbec si užívat volný studentský život, čas klidu, míru a lásky, kdy po nás ještě nikdo nic nechce.

Nemůžete nemít rádi Lháře. Je krásnej. Svůdnej. Milej a vychází s lidma. Skvělej přítel, kterej se (mě) přetrhne jenom aby dokázal, že stojí za to, aby ho lidi měli rádi. Jenže Lhář není a nikdy nebyl sám. A ten zbytek z duše, ze svý podstaty nenávidí co Lhář dělá... a Lháře samotnýho.

další nádech dehtu. Jsou lidi, co říkaj co si to snob jako já vybral za hnus, ale já nikde jinde nenašla tu zbytkovou hořko sladkou chuť na patře Tak bych nejspíš popsala jaký je tě líbat. Nechutnáš dehtem. Jenom ten pocit je svym způsobem podobně omamnej.
Potřebuju tě.
Lhář tě totiž z nějakýho důvodu nechává v klidu.

naj na nananaj nananaj naj

21. září 2015 v 0:39 fňukna
a jsme zase u toho. ublížená dušička, ufňukanej lhář. Nevadí. Jistěže NEVADÍ
polibte mi řiť

vim že si tě nemůžu nárokovat jenom pro sebe, vim že nemá smysl, že je ZLÝ něco takovýho chtít a přece
a přece
je mi smutno, je mi úzko z toho, že KAŽDEJ
kdokoli
kdo si dokáže říct
má přednost přede mnou.

Protože kdo mlčí, kdo nenaznačuje, kdo se tváří že je všechno v pohodě
kdo LŽE až se sám za sebe stydí, jenom aby udržel lidi kolem sebe v chodu
komu je STYDNO nárokovat si cizí čas
komu je ze sebe samotnýho zle, kdo by se nejradši neviděl
ne, přece není důvod myslet si, že je něco špatně. kdyby bylo, řekl by si, jako všichni ostatní- a v ten moment tu pro mě budeš. Teda nejspíš, pokud zrovna nebude na řadě někdo jinej se svou bolavou duší.

A nejvíc bolí fakt, že to všechno vim. A že by stačilo si říct. Buď se mnou. Mám strach. Je mi smutno. Nevidim další den. Nechce se mi žít. Ale oba víme, že to neudělám. A že si neřeknu. A že ty to sám nepoznáš. Protože kdyby se něco dělo, tak by se (jak ostatně vždycky říká) ozvala.
Asi.
Snad.
Vsázíš na to asi.
Vsázíš na to moji příčetnost, vsázíš na to cizí život a pokud o tom víš, tak se snažíš nevědět.

Tady, v cizim bytě, konečně chápu, jak to přijde, že máš takový hovno co na práci. Skutečně tu není co dělat, kromě školy, učení a chlastu. Nestýská se mi po nekonečný rachotě doma. Stýská se mi po tobě, po tom, že jsem ti nestála za pár kroků navíc, po tom, že nejdu za tím co chci, když se to kryje s důležitějšim přánim někoho jinýho.

Je mi líto, že nejsem lepší člověk. Že neumim odpouštět, zapomínat a bez závisti přát. Že mívám děsivý sny a často lžu, jenom abych nezůstala sama, jenom aby bejt se mnou nebyla šílená procházka čirou noční můrou.
Odpusť.
Já to nedokážu.

není čas

14. září 2015 v 23:05 Hurá akce
nestíhám.
ne takovým tím běžným způsobem, jako že chodím pozdě, ujíždějí mi autobusy, vstávám pozdě a usínám ještě později. Vlastně taky, ale bohužel to jenom umocňuje všeobecný stav věci.
nestíhám.
a místo toho, abych začal něco dělat (jak praví má osobní podmínka, utřídit věci, co musím a mám a následně skutečně pohnout PRDELÍ)
čučim do prázdna, piju kafe a je mi zle
nestíhám ani plánovat plánování, nestíhám se připravit na debatu co bude dál, nemám ČAS kterej bych si mohl dovolit takhle procivět do zdi
a přesto se apaticky krčim vedle stolu a doufám, že když se ani nehnu, tak všechny povinnosti zmizí, umřou a nebudou
ale s každou hodinou kterou takhle ztratim je jich akorát víc a víc.
bordel v pokoji dosahuje nepředstavitelných rozměrů a musím souhlasit s tvrzením, že stav pokoje ordáží to, co má jeho majitel v hlavě. nepořádek? bordel? to je slabý slovo pro všechny ty sračky a nepotřebný (nebo potřebný, ale nikdy nevyužitý) věci, co se tu válej v hromadách dosahujících stropu a přetékajících z oken.
a obdobně jako u svý hlavy, mám chuť to všechno naházet na dvůr a zapálit.
kostýmy? Letos jsem byl jenom na jediný akci a nevypadá to, že bych se v nejbližší době mělo konat něco, čeho se budu účastnit.
kůže, vlna, pedig, věci na kreslení? Cha, už to tu leží přes ROK, nedotčený, s mohutnou vrstvou prachu nahoře.
věci na přešití, zašití, věci k opravě, látky na nový? Ale no tak, všichni víme, že jsou to jenom hezký plány a mezi tim na to pouštěj kočky chlupy.
dvě kytary? Opakuju, rok a půl na ně nikdo nehrál (nepočítám-li tábor a to neplatí, poněvadž to bylo na cizí kytaru) !!!
hromady oblečení co se tu všude válí? Ale notak, to přece nikdy nebudu nosit! Uklidňuje mě ho kupovat (ostatně proto nekupuju drahý oblečení), líbí se mi materiály, ale všichni VÍME, že NEPOTŘEBUJU šest černejch mikin, osmery džíny, deset krátkejch sukní, čtyři zelený trička s dlouhym rukávem a n- věcí z kůže, co je mi líto je rozřezat a vyhodit- ostatně na to STEJNĚ NEMÁM ČAS
neboť všichni, co si z něj kus nárokujou zavíraj oči před tím, že NEJSOU JEDINÍ na světě, co by si něco přáli.
a asi nejsem tak dobrej manažer, za jakýho mě maj.
jo, ještě je tu pár věcí (kéž by jenom pár...) co dlužim minulýmu oddílu.
a k tomu neuvěřitelný množství věcí a úkolů na QV a nejhorší na nich je, že víc než polovina z nich není jenom o mně, ale maj to dělat jiní lidi, který tim zaúkoluju a pověřim. Jenže to počítá s tim, že takoví lidi vůbec JSOU a jsou ochotní to pro mě udělat.
a taky mám dvě výpravy hned po sobě s tím, že ta menší pravděpodobně zabere víc času, plánování a nervů, než ta druhá. A pak zkoušky. Juchů.
to jsme skončili se skauty, bohužel jsme tak zhruba v polovině toho, co nestíhám.
doma? krom výše zmíněného bordelu? Zbytek bordelu v baráku, utěšovat matku že se nevrací kocour, blížící se skvělý výročí a práce na zahradě- "už padají zralé ořechy,..." a je potřeba sbírat a trhat jablka a vykopat ten pařez, než přijde zima.
za týden mi začíná škola. do tý doby se musim přestěhovat, mít zjištěnej rozvrh, dát si fest majzla, dodělat prvák. a postoupit. Což mimochodem znamená dvakrát v tejdnu vstávat v pět, pro začátek- tedy sehnat pořádnej budík. Mám pocit, že to letos nebude ani z poloviny tolik na pohodu, jako loni- a to taky nebyl žádnej med. Ale aspoň byl SIS docela přehlednej a systematicky řazenej ač nikde nepadlo ani slovo o jeho užívání- narozdíl od ISu, kde je sice všechno včetně návodu na použití ISu jako takového, ovšem prase aby se v tom vyznalo.

je mi fajn a je mi skvěle
jen se nesmím ani hnout
existuje pro to hrozně učenej pojem, ale výsledek to má pokaždý stejnej, ať už se tomu říká jakkoli.
příliš mnoho povinností má za následek jenom jediné- ten, na koho se to všechno sesypalo do určitý chvíle zvládá úplně všechno a vychází to. Jenže když po každý věci kterou dodělá naskočí šest dalších co udělat teprve musí... skončí dřívě či později jako já. V bezpečnym koutě uvězněnej ve vlastní hlavě apaticky, kakatonicky neschopnej se pohnout a udělat vůbec NĚCO. vlastně se divim, že ještě dýchám.

bolí to

chci jenom vědět, žes těch blbostí nechala

8. září 2015 v 19:40 fňukna
nechala, ale není mi proto líp
já nikdy neměla problém se sebepoškozováním, s tím měli problém akorát ti, co nevěřili spáleninám od oleje
jenže jich začlo přibejvat a já nechtěla bejt před všema za lháře, nechtěla jsem vídat tvoje zhnusený xichty, obdobně jako u většiny z nás to byla demonstračka, jestli si NĚKDO všimne. Jistě že si všimli- zejména malý děti si všimly a to by mohlo zadělat na problémy jim, tak jsem toho nechala
šílenství který čas od času uspáváš je jenom kousek od nás. Trefně řečeno, šukej mě tak, abych nedokázala myslet na nic jinýho. Prosím. Nechci mít v hlavě nic jinýho než tebe, než tu jednu chvíli, než to, že svět je krásnej, když se na něj dívám zpod zavřenejch ztěžklejch víček.
hnusila bych se ti, mít další jizvy. Víš, říkáš, že si můžu dělat co chci a nést za to následky,jenže ty by povětšinou končily tím, že se rozejdem. Takže si nemůžu dělat co chci. Jenže to z nějakýho důvodu nedokážeš vztáhnout na sebe, protože jsem ženská a ty tak nemůžeš předem vědět, jaký následky bys hypoteticky nesl, takže si děláš co chceš a víc tě netrápí. Ostatně nemusí. Nemuselo by, kdyby tvá slečna měla v hlavě totéž, co většina ostatních slečen.
jenže nemá.

Co ti teda tolik ublížilo?
hned první věta. Nesmíte se vzdát. Vždycky musíte věřit, snažit se a doufat. Máte naději.
to mi ublížilo.
Nedokázala jsem tak úplně oddělit herní a neherní realitu- ostatně o to částečně téhle hře šlo. Jistě, mám naději. Může mě srazit auto, dostanu infarkt, nebo chytnu nějakou více či méně exotickou chorobu. To je moje naděje. Pokud se to nestane

tak v jednu chvíli už to nebudu já, za kym se budeš vracet, koho budeš líbat a koho budeš mít rád. Budu přítěž, nemocnej kus, kvůli kterýmu se vzáš všeho co bys mohl mít, nemít mě. A budeš mít za to, že je to tak dobře, protože v dobrym i zlym. A já ti to v tu chvíli nebudu schopná, nebudu umět a nebudu chtít vyvrátit. Stáhnu tě s sebou, jako utopenec zachránce. Není jak tomu zabránit. Ale vždycky je tu naděje.

Dá se s tim žít. K večeru bývá smutno, zvlášť když vzpomínám na spoustu otázek, co jsem nechala bez odpovědí. Mám odpovědi napsaný na tý svrasklý ruce, ale ty z nich nedokážeš číst. Máš z nich stejnej strach, jako já. Nebo ne?

Nemám další jizvy. Ne takový, co by byly vidět, protože nemám, kam bych je před tebou ukryla. Nechci se dál dívat, jak se ti křiví obličej odporem. Chtěla bych se ti líbit- ostatně, která holka by se nechtěla líbit tomu, koho má ráda? Škoda, že se to prakticky vylučuje s tím, jak bych se líbila sama sobě, ale vem to čert.
Nemám další jizvy. Lituju že je nemám skoro tolik jako by mi bylo líto, kdybych je udělala.
Místo rudejch slz tak polykám ty průhledný. Někteří říkaj, že vybrečet se pomáhá, ale asi jak komu. Mně přijde, jako bych s nima ztrácela kousky sebe a ta strašná díra v hrudi je každou chvíli větší a větší. Nikdy mi nepomohly.