... a KAŽDÝ anděl je hrozný.

Únor 2015

neodcházej, slyším zvony -

14. února 2015 v 23:24 fňukna
vypůjčený slova
vypůjčený přání, vypůjčená já
nebaví mě to
jako vždycky, zvykla jsem si,pustila tě k sobě
ale tys to buď nepoznal, nebo možná NEBYLO co poznat
a postupně jsme si čím dál dál

tak nechci školu, tak nechci vídat lidi, tak nechci mluvit se svou matkou tolik NECHCI
a nic proti tomu nedělám
opakuju to samý furt dokola a možná se se mnou nudíš
možná bych mohla NĚCO dělat
možná bych se MOHLA rozhodnout možná bych zvládla aspon jednou v životě něco NEPOSRAT
možná jsem slabá, možná jsem líná, možná jsem narcistická,sobecká a rozmazlená
možná mi přibudou další jizvy
možná, víš, tolik to bolí a už mě nebaví opakovat, že mám k večeru strach, když stejně neodpovíš
TEBE už to nebaví
JE to moje vina
JSEM to já, kdo je špatně. To ale tenhle problém - navíc evidentně jednostranný- neřeší. A nepomůže tvářit se, že není, protože se tak tvářim už dlouho a FURT TO BOLÍ

jako obvykle to prostě nevyšlo
možná jsem se měla snažit víc
možná jsem měla dát tu zkoušku, možná jsem se nemusela vyrazit ze školy kterou jsem chtěla studovat, možná jsem nemusela všem dokázat, že nemám na to bejt stejně normální, jako všichni ostatní.
možná je mi to líto, což je ovšem v nastalé situaci stejně plat prtný
možná- a je to tu zas-
kdybych zmizela
a nějak vhodně se na pár dní zbavila neustálé rodinné dozorčí čety
která je neuvěřitelně rozlítostněná, protože JSEM JEJÍ a nechci aby se mě dotýkala
...
řekli by ti vůbec, že jsem nadobro pryč?

blázni umírají nadvakrát

8. února 2015 v 0:29 while singing THAT SONG
Zvláštní, ikdyž nechceš, vždycky se vetřou písničky, co přesně popisujou současnou situaci. Máš pak strach něco poslouchat, máš strach že jsi zobyčejněl, protože tvý problémy už byly vyřešeny padesát let zpátky. Jak neoriginální. Jak hloupé.
Stejně se choulíš okolo díry kterou do tebe vyleptávaj slova poskládaný někdym jinym za tebe. Je zbytečný snažit se o něco vlastního, přece blázni umírají nadvakrát

Často se bráním smutnění,
zdá se mi všechno zbytečné
člověk se časem nechtě mění
a nevím, máme cíle společné
vím jen, že chci hrát a že je brzo umírat
mít stále něco před sebou

jenže je lehce po půlnoci a lidi SPĚJ. Není správný jim to vyčítat, ale
já si prostě nemůžu pomoct, čekám odpovědi který nepřicházej, VIM že už nepřijdou a stejně tu budu do rána
stejně budu ČEKAT co kdyby
a pak sice naznačím že u mě máte všechno posraný, ale neřeknu proč, vždyť přece VIM že je to moje chyba, vždyť přece VIM že není čeho se bát, ale
(a co je za ale se nepočítá)
vždycky v těchhle chvílích mě přestává BAVIT mít vůbec nějaký vztahy k lidem, k čemu, PROČ se něčim takovym obtěžovat, v době kdy bych skutečně ocenila společnost stejně SPÍTE a můžu si políbit prdel

A láska, ta na muziku žárlí,
třebas to nikdy nepřizná
a lidi kolem, co zestárli,
dávno mě mají za blázna
já to beru a dál jej chci hrát,
je tak snadné umírat
a za záda si ruce dát
to nejsem já, to nejsem já

vzít si některý z těch velkejch slov a tvářit se, že něco ve mně umírá. Chudáček já, jen kdyby to nebylo tak strašně k smíchu. Že se rvu na kusy, protože nemám co lepšího napráci. Že mě přes minulý tři zimy dostali úplně cizí lidi, kteří mi dali důvod zabejvat se jejich problémama, vrtat se v jejich hlavách, bejt vzhůru do rána kvůli NIM, motat se v labyrintech lží a metafor a bavit tak ty magory ve svý hlavě. A, pardon, za ty se jenom schovávám, protože se bojim si přiznat že nejsou. I kdyby nakrásně nebyli, jak jinak vysvětlíš že se na každou věc dívám minimálně ze čtyř stran a nedokážu se rozhodnout co je horší? Že chci zároveň brečet a cynicky se tomu šklebit, že umim zároveň mlčet a lhát? Jenže oni se NUDĚJ. A tak mě nutěj žárlit a nesnášet, vemlouvaj mě do situací který nenastanou. Doufejme.

Potkávám přítele, jak dřív,
chtěli jsme spolu zase hrát
říká: k čemu to hraní za pár piv,
já na to: ty jsi tak trochu umřel snad
přece blázni umírají nadvakrát
Nepotkávám přítele.
Jsou všichni pryč.
vlastně jsem to tak chtěla. Dlouho jsem na tom dělala. A není mi to líto, ikdyž Malý asi bude. Jen mám strach že ten zbytek zmagoří docela.

místo slz kusy ledu

2. února 2015 v 22:00 jak chutná noční můra
po letech zas první nádech dehtu
tolik známá chuť cizích rtů na patře
znova poprvé a jestli je to nejhorší, tak chci takovejch ještě tisíc a jedno
jeden to chce cejtit znova a znova, znova tě mít, znova bejt živej, znova NĚCO chtít
znova věřit, že na mě dá pozor někdo jinej než já

píchlo mě u srdce
bolí to

takže po letech nejspíš jeden z posledních nádechů dehtu
znova neucejtim tak žhavý políbení a nebudu si pálit prsty
a svět už se nebude tolik točit a srdce mi nezpomalí let
tluče jak ptáčkovi, oproti zvyku, letí jak splašený jako by mělo teď odtlouct co nestihlo dřív a co nestihne potom
k ránu mívám strach
a sny ve kterejch zvracíš krev se proto nezdávaj míň často
a těch kdy nejseš k najdutí taky neubylo

ne svět není lepší jenom proto, že jsme vyrostli
svět není lepší protože jsme spolu
ale někdy to vypadá, jako by byl