... a KAŽDÝ anděl je hrozný.

Leden 2015

sůl v očích

14. ledna 2015 v 4:55 while singing THAT SONG
Kdybych moh' být klukem, co mámě se pod sukně schová,
a možnost mít všechny své známé chyby dělat znova.

Ale, víš, už k nim nic nepřidávat. Neštvat proti sobě těch pár lidí co mám ráda, těch pár lidí co potřebuju. Vědět, kdy je dost, kdy už stačilo a do těch trapnejch momentů se prostě NEDOSTAT. Neeskalovat problémy a nevkládat svoje slova do cizích úst, nemyslet si tak arogantně, že když umim předvídat většinu lidí, umim předvídat VŠECHNY

Hořko mi je, dívám se sám na sebe ve svém stínu,
kdo vypije víc, než je zdrávo, mívá kocovinu.

Ráno mě bude bolet hlava. Jako večer, jako v poledne, jako minulý ráno a VŠECHNA předcházející rána. Nejen hlava. Slova bolí. Psaný víc. Nejdou smazat. Nejdou vzít zpátky. Propustit nelze popravit. Ale když je vyřežu do kůže, budeš se na mě dívat jako na zločince a tiše si povzdechneš jaká jsem.... hloupá? neschopná? nedospělá? Umim zvládat svoje emoce i bez krve, ale stěžujete si, že je nevyjadřuju. Že by se zbořil svět, kdybych já měla něčeho litovat. Ale ať už jsem veselá, smutná, naštvaná nebo ospalá, vždycky se na mě díváte, jako na pitomce, kterej nemístným projevem obtěžuje své okolí. Takže to kurva nejsem jenom JÁ kdo by se měl rozhodnout co vlastně chce.

Kdo umyje tu vlezlou špínu, kterou na rukou mám,
hořko mi je, čím dál, tím dřív se budím, dýl usínám.

Tak tu sedím, v ruce mám to smutný psaní... ne, máma nepíše, že si pánbůh tátu vzal. Psala, ale už je to dávno. A v pondělí by mu bylo bejvalo bylo pětapadesát. A mně v říjnu bylo dvacet. A odmaturovala jsem a vzali mě na vejšku a vůbec, mám se skvěle. Jen tak nějak nebyl čas bejt smutnej. A uraženej. A sobeckej a hnusnej na všechny, jak je to nefér. Nebyla chuť dělat veřejný scény. Přestalo mě to bavit. Ale stejně mi lidi znova a znova otloukaj o nos jak to se mnou bylo k nevydržení a že je dobře, že už mě to přešlo. MĚ NIC NEPŘEŠLO. Snad jenom že převažujou logický argumenty nad všim ostatnim. To už ale dlouho. Potichu. Že by se to (konečně?) mělo hnout?

Kam se skryje má vlastní tvář v zrcadle, co mě leká,
hořko mi je, denně se ptám, co jsem to za člověka.