... a KAŽDÝ anděl je hrozný.

Srpen 2014

říkají mi sobče

26. srpna 2014 v 19:39 fňukna
a tak to slovo vyřezávám do kůže
(do masa a do duše)
a doufám, že když o něm budu vědět každym pohybem
nebudu tolik sobec

říkají mi hnusnej, sobeckej spratku
říkají, že myslim jenom na sebe
říkají, že pro lidi, co prej mám ráda, nejsem ochotná hnout prstem
říkají, že si nevšímám a neposlouchám
říkají, že mi na nich nezáleží

a přitom mám neustále pocit, že to já se snažim zapadnout a přizpůsobit se
a mlčet a poslouchat, když mluví jiní a držet hubu, když se nikdo neptá
a pomoct, když vidim jak
a poradit, nebo to aspoň zkusit
a mít čas, stačí říct kdy

takže snaha byla, ale bohužel se necení
neboť si NIKDO NEVŠIM
neboť evidentně není ČEHO si všimnout

a tak mi říkají sobče.
ale už neřeknou, jak to mám udělat, abych sobec nebyla
když to, co dělám, nestačí.

my vyrostli v době, kdy se pokažený věci daly opravit

26. srpna 2014 v 18:45 ...brouci v hlavě...
a že je něco špatně víme už dlouho
ale tak nějak moc nevim ani co ani co s tim

snad že nemám čas tě vídat
že furt někde lítám a když mám čas jsem utahaná jak kůň a nic se mi nechce
snad že očekávám, že když už jednou čas mám, budeš ho mít taky
a ono, světe div se, někdy taky ne. A pak se urazim a není se mnou řeč
snad že se trochu nudim, když spolu děláme vlastně furt to samý
a přitom nejsem schopná přijít s žádnym vlastnim návrhem
a nekonečně mě sere že s kymkoli jinym dokážeš provozovat XY různejch věcí a mně tak maximálně řekneš "dneska jdem... tak jestli chceš, můžeš jít s náma." že ani tobě se nic vymejšlet nechce
snad že nevim proč, ale téměř cokoli co udělám, je ŠPATNĚ
ať už mluvim, nebo držim hubu, stejně nevíš co si vlastně myslim a co tim chci vlastně říct
ať už někam jedu, nebo ne, bezemě /se mnou by sis to užil víc
ať už o sobě dám vědět, nebo ne, stejně si myslíš, že na tebe seru

nemám se urážet a nasraně mlčet, ale o problémech hovořit a snažit se je nějak konstruktivně řešit
takže co EŠTĚ mám nechat plavat?
co dalšího mám mít ráda
co mi má přestat vadit
a kolik toho o mně ještě potřebuješ vědět, aby sis byl jistej, jestli mě vlastně chceš, nebo ne?
a koho vlastně chceš?
snílka, u kterýho nic není jistý, nebo milující, tolerantní a zodpovědnou slečnu?

možná je mezi náma jenom příliš mnoho tajemství
dobře. možná že před tebou mám příliš mnoho tajemství
možná, že ti nevěřim

nevěřim, že chceš slyšet pravdu
nevěřim, že ji dokážu říct
nevěřim, že uslyšíš to, co říkám a nebudeš si domejšlet nic dalšího
nevěřim, že mi uvěříš
nevěřim, že ti neublížim
nevěřim, že budeš nějak reagovat
jakkoli, krom toho, že mi dáš pusu na čelo a mlčky to přejdeš
nevěřim, že se mnou budeš chtít zůstat, když mě budeš znát

nevěřim, že by ten tisíckrát vedenej rozhovor k něčemu byl. Protože přes to, jak jsme spolu dlouho, mám neustále dojem, že jsme na stejnym. Že se vůbec neznáme. A že to nechce víc času, ale víc společnýho času. Vídat se častějc a na dýl. A vzhledem k tomu, že vypadnu z domu tak daleko, jak jen to jde... mea culpa, mea maxima culpa.

Nechci tě ztratit.
ale nechci ztratit ani sebe

a jiný řešení zatim nevidim.

come little children

21. srpna 2014 v 21:44 while singing THAT SONG
jemná cinkavá melodie

Come little children
I'll take thee away
Into a land of enchantment

roztomilej úsměv
dlouhý vlasy
pevný ruce

Come little children,
The times come to play
Here in my garden of shadows.

budem si hrát na slimáka, chceš?
ne, nejseš blbá. Jenom myslíš až potom.

Follow sweet children,
I'll show thee the way,
Through all the pain and the sorrows

zapomeneš na to.
aspoň na chvíli.
víc toho pro tebe udělat nemůžu

Weep not poor children,
For life is this way
Murdering beauty and passions.

já vim, jaký to je
technicky teď mám už jenom tebe
budu ti držet pěsti

Hush now dear children,
It must be this way,
To weary of life and deceptions

a chceš ty jeho?
fakt si teď řekla, že o tom uvažuješ jenom proto, že von vo tom mluví furt dokola???
ženská pitomá

Rest now my children,
For soon we'll away,
Into the calm and the quiet.

chceš eště jednu?
tak na to ani nemysli.
řekni to eště jednou a praštim tě znova
kotě bláznivý
že já tě nechal jet

Come little children,

I'll take thee away,
into a land of enchantment,

Come little children,
The times come to play,
Here in my garden of shadows.

ozvi se.

un poco loco nO.3

20. srpna 2014 v 12:39 Shadows of tomorrow
my se nikdy neměli znova vidět
jak se to jen mohlo stát
možná ti dám časem vědět
stav se na oddělení ztrát

s osudem prý chceš se rvát?
vědět kdo jsem, chceš mě znát?
šedý kotě, nech si zdát
táhni ke svý, domů, spát

říká, že se vždycky můžu vrátit
a že mě rád uvidí zas
a co s těma, co je nechci ztratit?
jako vždy, ukáže čas

den blbec

1. srpna 2014 v 18:58 Hurá akce
diazepam
na nákup - nemaj věci, co bych potřebovala a stejně mám příliš malej baťoh.
nestíhám.
matka prudí.
oběd.
Furghrim prudí.
Nestíhám o něco víc.
Pes se škube č. II
nemůžu najít papíry co potřebuju do Prahy.
diazepam č. II
nemám sbalenou hygienu a ručník.
matka zvrací.
spěšný odchod.
dobíhám bus
nemám peněženky
píšu na všechny strany. nečekejte mě. všechno sem posral.
veselý návrat
dalo by se říct kurva ŠŤASTNÝ zejména pro matku která mi není schopná vzít telefon ani když jí volám 15 minut
ne, nejste povinní bejt na mobilu dnes a denně, 24 hodin v kuse
a když nebyly mobily, tak se lidi holt domlouvali bez nich
ale je to takhle jednodušší, no ne?
jistě
mnohem
neskonale jednodušší - dokud nepotřebujete sehnat jednoho konktrétního člověka a nechytáte psotník, když se to nedaří
když něco potřebujete, je na mně, abych byla neustále dostupná
měla signál a nabitej mobil, dost kreditu a vůbec.
v momentě, kdy se fakt potřebuju někomu dovolat já ... no, světe div se... NASRAT
matka? přítel?? známí, co by mohli helfnout???
neee, proč
proč kurva by měl bejt někdo na drátě, když se mi všechno sere
nebo aspoň po tom, co vyřešim průser a mam najednou hafo volnýho času?
neeee, proč

proč, kurva

proč já?

starší pán v luxusní košili, odrbaných kalhotách, prošedivělý vous, kulhá

1. srpna 2014 v 0:58 fňukna
takovejch teď vídám na každym kroku šest. A vždycky ve mně hrkne. Ale jsou to tátové někoho jinýho. Ani jeden není můj. A těm lidem na vývěsním štítu místní pohřební služby není nikdy pod šedesát.

Prozměnu je to ten malej ňouma, kdo se tváří, že nebude. Že když ho nenechám z nás dělat pitomce, tak se urazí, nafoukne a umře. Že když se budem chovat dospěle, tak o něco přijdem. Že už žádnej DALŠÍ čas ani prostor na věci který jsou sice dětinský, ale nás bavěj, už NEBUDE. Že co jsme neudělali doteď už nestihnem, protože budem daleko, moc, strašně moc daleko. A že když zmizíme, bude to jedna z těch věcí, co nepůjdou vrátit. A budem ještě o něco unavenější, nevrlejší, agresivnější a budem nutit lidi kolem sebe koukat se na naše teatrální slzy, protože jinak se rozbrečet neumíme. Resp. umíme, ale pak neumíme přestat.

Vim, že to vždycky nějak dopadne. Je zbytečný se řídit rozhodnutími, která ještě nepadla. Je zbytečný se bát dálky, která není.

Ale bude

a všichni máme strach

iracionální, šílenou, panickou hrůzu
že se nic nezmění