... a KAŽDÝ anděl je hrozný.

Duben 2014

don't try to fix me i'm not broken

20. dubna 2014 v 0:41 while singing THAT SONG
je to víc než rok co měla malá strach, takovej strach, že se rozskočí vejpůl jestli ji někdo neobejme
teď je jim prosycenej celej dům
nikdo tě nemá rád. zapomněli na tebe. neobejmou tě. nepomůžou ti. ani svý vlastní dceři nestojíš za dobrý slovo, nikdo sem za tebou nepřijede
zklamalas
a nejseš schopná dělat nic jinýho než se vrtět v peřinách a vzdychat jak je ti zle

říká se, že když člověk křičí, není to na druhý, ale na sebe

a tak si stříhám nehty
do krve
a řikám si, jak by bylo hezký, kdybych se dokázala přestat prožírat ke kráse
a rikám si eště tejden
eště do pátku večer a pak
konečně
poteče krev a přísahám že to neskončí trapnejma šrámama jako vždycky
přísahám že tyhle budou vidět eště až si mě zavolá zubatá
ale do tý doby

let's find a new place to hide

... jako bych nikdy nebyla

18. dubna 2014 v 22:54 fňukna
ze všech těch Krylovejch písniček je tak nějak do pláče
knedlík v krku a úzko a vůbec všechno
ale posledního půl roku ani kapka
kdepak, žádný slzy
a tak jsem chtěla vědět, jestli ještě vůbec něco cejtim, chtěla jsem aby tekla rudá, spousta, spousta rudý
ale přestalo mě to BAVIT připadala jsem si jak debil
a našla jsem Hoshi no Yakata, hledala jsem to přes dva roky... ale asi přestávám chápat co jsem kdy na pornu viděla zajímavýho
četla jsem pár super satirickejch hlodů, kterejm jsem se ještě minulej tejden smála
"Nás? NIKDY." prudili jsme statečně bocmany, kteří nás s větou "smích? přejde..." nechávali klikovat až do večeře. Jako bych se neuměla smát, když to není nikomu naprotest, jako bych uměla dát světu jenom výsměch a ne smích
a za celej den jsem se nenaučila vůbec nic a asi milionkrát jsme se pohádaly s matkou, ale mě už to NEVYTÁČÍ
jenom naučeně opakuju stejný věty hodinu co hodinu a to její ječení mi jde jednim uchem dovnitř a druhym ven...
přijde mi zbytečný se hádat, zbytečný bejt na něco hrdej, zbytečný vysvětlovat svoje názory, přežitek hrát si na existenci vlastní cti nebo čeho

celou dobu jde jenom o to, že se zoufale snažim bejt někdo jinej než všichni ostatní
ano, jak jednou poznamenal otec - a jako obvykle měl pravdu-
" hele, nesnaž se bejt zajímavá, tady na to neni nikdo zvědavej"
a tak pozoruju dav
a chci vypadat jako všichni (jako nikdo)
chtěla jsem umět splynout a zmizet aby si mě nikdo nevšiml
tak proč mi tolik vadí, že na mě lidi doopravdy zapomínaj?
že se bavěj když u toho nejsem, nemůžu bejt - NECHCI bejt, vim, že mě by to nebavilo
proč, když se celou dobu snažim zařídit, aby mě lidi začali nesnášet, nebo aby na mě rovnou zapomněli,
proč je mi tak úzko, když se to daří?

vždycky umíráme sami, tak proč mi přijde tak smutná představa, že si mýho divadýlka nikdo nevšimne? Že se nikdo nebude DÍVAT, že nikdo nebude mít pár let noční můry ? Tak jsem to přece vždycky chtěla. Moct zmizet tak, aby to nikoho nebolelo. Nebejt nikdo extra, bejt nahraditelná ve všech směrech...

jako bych nikdy ani nebyla.

etiketa- bílé lži

9. dubna 2014 v 16:46 fňukna
.. tys mi společensky plivla do xichtu
... tak třeba se svět netočí jenom kolem tebe, už by sis na to mohla konečně zvyknout. Mně jde třeba o moji známku, o to, že mně řekla, že jsem na propadnutí a tebe nechá se stejnejma známkama bojovat o trojku, to nezní moc fér, co? Tak by se třeba čekala nějaká kamarádská účast, ale to by asi bylo moc...
... ale chtít po tobě abys byla kvůli mě na někoho milá
...přestaň s tim divadlem, tady na to není nikdo zvědavej
...uklidni se
...nexichti se tak
...není to zdvořilý
...nesluší se to
...spratku sobeckej, nevychovanej--
... však ty jednou narazíš a pak tě to bude moc mrzet

přestává mě to bavit
jestli se mnou nechcete nic mít, prosim, já vás do kontaktu se svou osobou přece nenutim
ale dovolte, abych se - zcela programově SOBECKY a BEZOHLEDNĚ- vyjádřil k výrokům které poslední dobou (asi tak dvou let) slýchám dle mého názoru až nepřiměřeně často, zejména k onomu nařčení z tzv. "sobectví". Ne že by mě to nevystihovalo. Ale sere mě fakt, že mi SOBČE říkají lidé jedním dechem s argumenty založenými na větě, kteoru jsme kdysi dávno s S. označily za egocentrikův nářek: "ty myslíš jenom na sebe a vůbec se nezajímáš o to co já - já - JÁ!!!" Buďte tak laskavý (ano, kupodivu jste všechny ženský, to by němej NEŘEK) a dojezte napřed vlastní porci, než si půjdete přidat. Stejně jako když po mně chcete, abych napřed nějakou empatii projevil, než začnu nějakou vyžadovat, možná by bylo občas vhodný zamyslet se nad tim co vlastně melu než do někoho neustále žďobat jak vosa kvůli věcem za který nemůže a který ovlivní maximálně v tom směru, že se kvůli vašemu dobrýmu pocitu přestane snažit něco dělat (sobecky) sám pro sebe. Nebo to je to, po čem bažíte?? To by vám udělalo dobře?
PAK UŽ BYSTE KONEČNĚ DRŽELY KUŠNY A PŘESTALY MĚ UNAVOVAT TIM NEKONČÍCIM PŘEHRŠLEM NEVĚŘÍCNEJCH KECŮ?
jestli vám přijde nefér, že se vůči mě někdo chová jinak, než vůči vám, co kdybyste se obtěžovaly jít žďobat do něj, hm? za a) co já s tim mám dělat, za b) proč mě to má zajímat, za c) že naše třídní (potažmo život) není fér už jste si snad všichni stihli všimnout a jestli ne, tak by bylo možná na čase.

Aaaapropos už mám dost všech těch řečiček o tom jak nemám na lidi hrát divadlo. Jednou vám ty vaše scény NATOČIM. Jak jste ubrečený, ufrflaný, uječený, hysterický a protivný. Netvrdim, že se vždycky ovládám. Ráda bych, no, někdy se nezadaří. Ano, bejvám na lidi bezdůvodně hnusná. Urážim je bez zjevnýho důvodu - protože můžu, protože se nechaj, protože se nebráněj... protože mě to baví. Ale mít já to, co máte na triku vy dvě, bych si rozhodně nedovolil někoho komentovat slovy "přestaň se předvádět"
vlastně komentovat jakkoli.
ale to ne, že ? Vám totiž vaše scény nikdo nepřipomene ze strachu, aby nevyvolal další. Zato mě, když se "neovládnu" a nějakou něžnou pusinku vyzvu ať laskavě sklapne, případně její nekončící výlev vokálně doprovodím informativně rovnocenným "bla bla bla..." tak to je najednou kolem toho děsný haló.
A to jsou to jenom SLOVA... algorytmicky poskládané zvuky nesoucí dohromady význam, na němž jsme se dohodli. A dohodli jsme se taky, že si budem ubližovat?

kdy jsme natolik změkli, že slova bolí víc než krvácející rána?