pořizujem za peníze který nemáme, abychom udělali dojem na lidi co jsou nám uplně ukradení
je obtížný proměnit myšlenku ve slovo
jako by mi algorytmické shluky hlásek nestačily, jsou mi málo, neuspokojuje mě mluvená, natož psaná forma, sere mě samotnej akt vydávání zvuků které mají všeobecně deklarovaný smysl
chápu jejich nezbytnost
bez dorozumívacích prostředků chápaných všemi jedinci v systému stejně nelze vytvořit fungující společnost dvou a více jedinců živočišného druhu
když přemejšlim, vytvářim si v hlavě věty, vybírám slova a hledám jiný, lepší způsoby jak říct tisíckrát jinak totéž
proto mám pár zažitejch odpovědí na otýzky týkající se mé osoby
nic. všechno. bolí mě šiška. jsem unavená. nesnášim svou matku.
cokoli dalšího vyžaduje tak hodinu času než si rozmyslim všechny možný odpovědi, správně poskládám slova, tak třikrát si to vduchu řeknu abych našla správnou intonaci a - aha, ona už je řeč dávno o něčem jinym.
každej rozhovor už jsme vedli, víš, já ze sebe nevypravim větu, kterou bych si aspoň půl hodiny netrénovala
možná proto si pamatuju co jsem kdy ŘEKLA A CO NE
možná proto si taky pamatuju jak jste na mý pracně sestavený prohlášení - za který bych zasluhovala NC míru- řekli "hm" nebo "jo, to je těžký" nebo "hele tim se netrap " nebo radši vůbec nic
ne vždycky, ale většinou si pamatuju, co mi kdo řekl. a když já tvrdim, že jste něco ŘEKLI, tak vás dopiče můžu CITOVAT, tak mi aspoň přestaňte lhát do vočí
taky mě posedá duch schodiště, možná právě proto že ty nejlepší hlody mě napadnou až POTOM aspoň si pamatuju NA CO jsem je mohla mít
slova jsou nebezpečný
musíš si pamatovat co říkáš
musíš VĚDĚT co říkáš, ne jen znát význam slov který používáš, ale vědět co znamenaj DOHROMADY
a musíš vědět nejen CO říkáš, ale taky JAK to říkáš a PROČ a jestli je to, že žvaníš zrovna TY taky k něčemu DOBRÝ, nebo jestli si vydávánim zvuků jenom dokazuješ že žiješ - a přes síto tří pravd se Sokrates nikdy nedozvěděl, že mu žena zahejbá se sousedem-
tak jak ses měla?
babička vyměkla nad tim, že její syn povede svou dceru k oltáři. jůů, to je tak něžný. Jenže -potoky slz- to NIKDY nebudu já. teda, nad tim neměkne ona, to sere MĚ až k nepříčetnosti. Resp. to, že jí není blbý to prostě plácnout, jako by táta byl prostě to "míň oblíbený dítě", to se kterym jsou jenom starosti... Jenže já bych jí stejně neztloukla. Neumim se rvát. Zvláštnim způsobem mi přijde fér, že jsem to vždycky já, kdo to schytá ze všech stran. Tak to má bejt.