... a KAŽDÝ anděl je hrozný.

Únor 2014

děkuji, děkuji za bolest

18. února 2014 v 0:47 while singing THAT SONG
každou zimu posledních asi tak 7 let přežívám na třech, čtyřech písničkách, které jsem nikdy předtím - a povětšinou nikdy od té doby- neměla důvod a ani nechtěla poslouchat
Zachraňte koně, Darmoděj,Otec a syn, Gloomy Sunday
Medvídek z Bogoty, Baba yetu, Lilium
Lithium, House of the Rising Sun, Now it Snows in Hell
Mad world, Pennyroyal tea, Hurt
Anděl, Andělé,Zombie, Islander
Hard rock Hallelujah, Otevři oči, Slunovrat
Who's your daddy, Neodolatelná, A Deus, Blondýnka

letos se k Requiem for a Dream, Perfect Day a Mordred's Lullaby konečně přidala ta, na kterou se tak dlouho čekalo
Děkuji

vyděšená

16. února 2014 v 0:03 fňukna
jak snadno se naseru
jenom tak
jak snadno mám černý fleky před vočima, jak snadno mě sere že je okolo horko a mně je stejně zima (nebo naopak?), jak snadno jsem unavená ikdyž vim, že fyzicky zvládnu mnohem víc, jak snadno se vyjadřuju ve větách já-já-JÁ

potřebuju se toho zbavit
potřebuju čistý ruce
ruce
zbytek nebude vidět

to fakt víc nevydržim?
to fakt za víc nestojim?
to jakože řeknu - fajn, přesvědčili jsme se, že kdyby mi o to dovopravdy šlo, tak přestat dokážu takže proč se DOOPRAVDY snažit ?

třeba proto, že mi na tom nezáleží?
že je MI to jedno? A je mi jedno i mé okolí, kterému na tom možná záleží? Nejsou to VAŠE ruce. Ale to nebyly ani moje a stejně mě ty totemy mrzej. Je mi líto, že jsem s tim nic nedělala, ikdyž jsem mohla.
Je to lítost, co cejtěj lidi když viděj moje jizvy? Zvědavost? Nebo je to jenom hnus, jak s něčim takovym může někdo chodit, proč se za to nestydim? Nestydim. Každá znamená že mi na vás ještě záleží. Že jsem to aspoň zatim vždycky byla já na tý ostrý straně nože. že ještě nejsem schopná vám ublížit

zjizvená noc stíny skrývá
oči do tmy hledící
bez nápěvu píseň zpívá
sám jde prázdnou ulicí

zjizvená noc vlhce dýše
bludičky lamp v mlze spí
tanečním krokem míjí tiše
domy kde nikdo nebydlí

zjizvená noc budí spáče
nabízí smutek, úzkost, příšerný zlý sen
a spáč se bojí, nenápadně pláče
než přijde další můra a s ní nový den

věci který nechcem a nepotřebujem

5. února 2014 v 1:31 Hurá akce
pořizujem za peníze který nemáme, abychom udělali dojem na lidi co jsou nám uplně ukradení

je obtížný proměnit myšlenku ve slovo
jako by mi algorytmické shluky hlásek nestačily, jsou mi málo, neuspokojuje mě mluvená, natož psaná forma, sere mě samotnej akt vydávání zvuků které mají všeobecně deklarovaný smysl
chápu jejich nezbytnost
bez dorozumívacích prostředků chápaných všemi jedinci v systému stejně nelze vytvořit fungující společnost dvou a více jedinců živočišného druhu
když přemejšlim, vytvářim si v hlavě věty, vybírám slova a hledám jiný, lepší způsoby jak říct tisíckrát jinak totéž
proto mám pár zažitejch odpovědí na otýzky týkající se mé osoby
nic. všechno. bolí mě šiška. jsem unavená. nesnášim svou matku.
cokoli dalšího vyžaduje tak hodinu času než si rozmyslim všechny možný odpovědi, správně poskládám slova, tak třikrát si to vduchu řeknu abych našla správnou intonaci a - aha, ona už je řeč dávno o něčem jinym.

každej rozhovor už jsme vedli, víš, já ze sebe nevypravim větu, kterou bych si aspoň půl hodiny netrénovala
možná proto si pamatuju co jsem kdy ŘEKLA A CO NE
možná proto si taky pamatuju jak jste na mý pracně sestavený prohlášení - za který bych zasluhovala NC míru- řekli "hm" nebo "jo, to je těžký" nebo "hele tim se netrap " nebo radši vůbec nic

ne vždycky, ale většinou si pamatuju, co mi kdo řekl. a když já tvrdim, že jste něco ŘEKLI, tak vás dopiče můžu CITOVAT, tak mi aspoň přestaňte lhát do vočí
taky mě posedá duch schodiště, možná právě proto že ty nejlepší hlody mě napadnou až POTOM aspoň si pamatuju NA CO jsem je mohla mít

slova jsou nebezpečný
musíš si pamatovat co říkáš
musíš VĚDĚT co říkáš, ne jen znát význam slov který používáš, ale vědět co znamenaj DOHROMADY
a musíš vědět nejen CO říkáš, ale taky JAK to říkáš a PROČ a jestli je to, že žvaníš zrovna TY taky k něčemu DOBRÝ, nebo jestli si vydávánim zvuků jenom dokazuješ že žiješ - a přes síto tří pravd se Sokrates nikdy nedozvěděl, že mu žena zahejbá se sousedem-

tak jak ses měla?

babička vyměkla nad tim, že její syn povede svou dceru k oltáři. jůů, to je tak něžný. Jenže -potoky slz- to NIKDY nebudu já. teda, nad tim neměkne ona, to sere MĚ až k nepříčetnosti. Resp. to, že jí není blbý to prostě plácnout, jako by táta byl prostě to "míň oblíbený dítě", to se kterym jsou jenom starosti... Jenže já bych jí stejně neztloukla. Neumim se rvát. Zvláštnim způsobem mi přijde fér, že jsem to vždycky já, kdo to schytá ze všech stran. Tak to má bejt.