... a KAŽDÝ anděl je hrozný.

Prosinec 2013

...budem o něco se rvát...

22. prosince 2013 v 18:23 fňukna
jsme stejní
samonáserný. potrhlý. nedokážem bejt sami. nedokážem bejt s lidma. potřebujem si dokazovat, že má smysl žít. hledáme strach, protože se nebojíme smrti.
akorát on vypadá o dost líp. Ale na tom se pracuje. Za půl roku budu taky vypadat dobře.
potřebujem stejnýho člověka.
proto se nesmášíme. proto bychom nejradši jeden druhýho navždycky vymazali z povrchu země. proto ani jeden z nás nemůže vyhrát nad tim druhym. a tak vedem tichou a nenápadnou válku o tebe
jenže my o sebe navzájem nikdy bojovat nebudem
stejně jako se ty nebudeš rvát o mě
a necháš na mě ať se rozhodnu, jestli mi za to ty tři roky stojej, jestli mi stojí za to tě podvíst a vysrat se na všechno co máme společný
prohrávám tě.
protože jsem si myslela, že když se já nevzdala tebe, tak ty se nevzdáš mě. ale už se stalo. a nedá se odestát.
a já umim zapomenout, ale nikdy ne odpustit.
a asi ani nemám důvod proč bych měla chtít

divadlo malého prince

21. prosince 2013 v 17:09 Shadows of tomorrow
nech si ty slzy
světem to nehne
štěstí je naštěstí zakázáno

nech si ty slzy
jen hlupák by brečel
když lásky pro něho vyprodáno

nech si ty slzy
čas stejně nevrátíš
navždycky už bude nedospáno

nech si ty slzy
šedou tvář nastaví
další ráno

jen blázen žárlí

8. prosince 2013 v 17:24 zpověď pikový devítky
kvůli tomu skončíme?
že máme každej věci, činnosti kterejch nejsme ochotní se vzdát
a logicky by to ani nemělo smysl po tom druhym chtít
konečně, jsou to NORMÁLNÍ věci, je přirozený že každej chce dělat to, co ho baví
to co mu JDE, to v čem je fakt DOBREJ
ale ten jedinej kdo se musel vzát činosti která ho fakt bavila jsem stejně já, že? Ale ne, nebudeme o tom mluvit, protože O TOM TO přece NENÍ. Fajn. Čeho ses vzdal TY? Proč si nedopřát trochu egoismu, když už jsme u toho.

říkáš že nenávidim každou tvou činnost
ne. to není nenávist. já prostě žárlim. a ikdyž tvrdíš že to já jsem z tebe udělala žárlivce, hovno víš co to fakt znamená.
že jsme každej v jinym městě, každýho baví a zajímaj jiný věci, jo, jsme prostě jiný. a mě jednou zabije fakt, že jsem prostě jenom další z věcí co tě bavěj. Myslela jsem si že bych mohla bejt něco víc než všichni kamarádi který máš, něco víc než další ztracená holka na seznamu zachráněnejch a že jich není málo. Něco... nevim. Aspoň na chvíli. Právě proto, že kamarádi jsou na mnohem delší dobu. Že kamarádi jsou vod toho aby tě podrželi až už spolu NEBUDEM. Jenže pro tebe nejsem ANI kamarád.
Protože se za ty tři roky NIC NEZMĚNILO.
a nevim jestli mám dost času
a jestli ho vůbec chci mít
a neustále žárlit na všechno co děláš
a tvářit se že mi nevadí, že jsem zapsaná na seznamu občasných zájmových aktivit které budou tak laskavé že se chovají rozumně a nebudou obtěžovat když zrovna není čas nebo děláš něco jinýho
jsme zvyklí počkat až si někdo řekne o pomoc a pak udělat téměř cokolo, ale nedokážem si o ni sami říct
mě už to nebaví

Je studánka a plná krve
a každý z ní už jednou pil
a někdo zabil moudivláčka
a kdosi strašně ublížil

A potom mu to bylo líto
a do dlaní tu vodu bral
a prohlížel ji proti světlu
a moc se bál a neubál

A držel ale neudržel
tu vodu v prstech bože můj
a v prázdném lomu kámen lámal
a marně prosil; kamenuj

A prosil ale neuprosil
a bál se ale neubál
a studánka je plná krve
a každý u ní jednou stál

o černejch vtipech, vině a sebestřednosti

7. prosince 2013 v 23:43 Shadows of tomorrow
to sou ty smutný věci na světě
že propláčeš většinu každýho dne
a nespíš celý noci
a že už se neumíš smát a že tě tolik bolí žít-
ztratilas víru že může bejt líp, nebo jsi tomu nikdy nevěřila?

nemůžu souhlasit s výrokem že je mnohem snazší s něčim přestat, než začít. Začátky můžou a nemusej bejt zlo. Přestat skoro nejde.
tolik sama.
Nešťastná. tvými vlastními slovy osamělá.
Máš ráda svoje rodiče a nevěříš, nechceš, nedokážeš věřit tomu, že s jednim idiotem svět nekončí. Že máš fůru času na to potkat někoho dalšího. nebo že bys ten čas hypoteticky mohla mít, kdyby ses přestala zabývat tim jak tě nikdo nemá rád.
Ztrácíš se mi.
nedokážu si představit, že bych ti měla jít na pohřeb.

Možná tě nedokážu utěšit tak, jak bych měla. Možná proto, že já jsem povinná tady zustat a bejt. Možná proto, že já si na tu bolest zvykla, jako na všechno ostatní. Copak to nevidíš? Ne, ani ty ne. Pustila sis někoho k tělu víc, než jsi kdy považovala za možný. Fakt že ti ublížil - to je vlastnost těch, co si je pustíš blízko k sobě. Vždycky ti dříve či později ublížej. A tak je to furt dokolečka. U jednoho se vzpamatováváš z toho minulýho abyste si pak zase ublížili. Ne, není to fér, není to ani správný, ale je to tak.

Možná že jestli umřeš tak mi to bude stejně jedno jako všichni OSTATNÍ co taky žerou hlínu. Zvykla jsem si. Že umíraj lidi který mám ráda. Že je jedno jak moc se snažim, nikdy to nebude dost. Nikdy nebudu vědět co říct a co řeknu bude vždycky špatně. Že v momentě kdy věci začínaj jít se zákonitě okamžitě poserou na nejvyšší míru. Že všechno pěkný co sjem kdy zažila bylo na úkor někoho z těch, co si to zasloužili nejmíň. že to bolí, že bolí NEJVÍC to, co oči nevidí. Že jestli začnu brečet, tak už asi nikdy nepřestanu. Jeden si na sebe za těch devatenáct let zvykne.

... a drž mě co nejblíž, já tak bojím se času