... a KAŽDÝ anděl je hrozný.

Květen 2012

Dosti již bylo borůvky!!! (interní joke)

29. května 2012 v 22:26 Shadows of tomorrow
>>tak řekni, co skrýváš, hm? No co, stydíš se?!? <<
>> vždyť určitě existuje spousta jednodušších způsobů...<<
>>nech mě hádat- pak přijdeš domů-<<
>> jen by mě zajímalo, jak k tomu člověk přijde<<
>> nejde cítit "nic". Nic neexistuje.<<

- jaká bys byl místnost?
-koupelna. Chceš vědět proč?
-nemusíš. Chápu. Nechávaj tě, aby ses porval s jejich špínou.
A sama sobě jsem slíbila, že to nikdy neudělám. Nebudu jeden z těch lidí, co potřebujou brečet druhýmu na rameni. Což se mi nepodařilo, ale princip zůstal.
Kupodivu nenásilné výslechy v >>koupelně<< nejsou tak protivné, jak jsem tušila že budou. Spíš filosofická debata při čekání na vlak. Nebo na bus. Nebo jenom tak.

OMG! kolik mi je, abyh si mohla začínat s něčim takovym? Kolik mi je, abych mohal používat tak velký, vznosný, pyšný a učený slova? Jako bych měla PRÁVO mluvit o duši, srdci, cítění, bolesti, starostech, přáních co se neplněj, o Osudu, vůli, naději a cestách po kterejch lze a nelze jít... jako bych měla NÁROK mluvit o ránech, kdy si -náctky připadaj na vyžilejch pětačtyřicet- po potratu a dvou dětech, rozvedená a znovu vdaná kasírka v Lidlu---
Kdo sakra jsem, že můžu mluvit o depresích, jako bych něco takovýho zažila?

nejsem ani plnoletá a už dávno mě přestává BAVIT žít v tomhle světě.
co ty máš co vést takovýhle řeči? TAKHLE MLUVIT NEBUDEŠ!!! Co si myslíš, žes sežrala všechnu mourost světa? Že někoho zajímáš? Fakt si to myslíš? věříš tomu, že jseš zajímavá? Nebo proč vlastně DĚLÁŠ tyhle scény? ProBOHA, přestaň SI HRÁT na chudinku, kterou nikdo nechápe. Myslíš si, že nikomu z nás nikdy nebylo 17?

...
přátelé jsou jako stromy.
když do nich praštíš sekerou- umřou.

Ale ty MI NESMÍŠ umřít. Ikdyž jsem ťala hluboko.

I was... scratched by the cat

23. května 2012 v 23:27 Shadows of tomorrow
kolik lží
kolik polopravd
kolik výmluv, omluv, slibů
kolik divnejch pohledů
kolik neplněnejch přání
kolik nocí probděnejch do svítání
kolik strachu, co hluběji jít brání
kolik strachu, co všechno dovedu
kolik hodin toho prohnilýho pocitu
kolik dobrejch rad
kolik dní

Ale vy přece nechcete znát pravdu. Tak se spokojte s tou malou lží. Ta není od toho, že bych vám nechtěla říct jak to je, poslužte si milerádi. Jenže pravda je mnohdy hloupá. Jako třeba teď. A vy přece, v okamžiku, kdy se zeptáte podruhé ji stejně znáte. A víte přoč vám lžu stejně, jako víte, že nemůžu říct pravdu. Jak by to znělo? A jak byste se k tomu postavili? A ptali byste se dál?

prosím, věřte mi.
já nechci dál lhát. Tak věřte tý malý lži, nebo se tvařte že jí věříte. nikoho z nás to nemusí bolet.
- Správně vidíme jenom srdcem, co je postatné je očím neviditelné.
-prosím vás nechte ji, tak nechte ji, tu nevidomou dívku... prosím vás, nechte ji si hrát...

one-way-ticket

20. května 2012 v 0:05 fňukna
potkala jsem Hada, už je to dávno.

jednou, když jsem seděla na střeše, přišel za mnou.
-já jenom nechci, abys udělala nějakou blbost, která pak nepůjde vrátit-
zrovna Had měl co říkat, o blbostech, co nejdou vrátit.

pak už jsem na střeše seděla jenom párkrát. Zato blbostí dělám pořát víc. Ono stejně šlo o jednu konkrétní blbost, že?

taky NECHCI!
myslíte si, že mě to baví? že se mi to líbí?
(že mi není uplně jedno, jak to bude vypadat za pár let?)
že nemám taky strach, možná větší, než vy všichni dohromay? (že to už NEPŮJDE vrátit)
že mi to není líto? Že se toho nesnažim nechat?

Ale ono to uklidňuje. Pomáhá na soustředění. Je to tak nějak- skutečný. Narozdíl od zbytku napůl vysněnýho světa. A je to přítomnej, momentální problém. Nenutí mě se zamýšlet nad příštím týdnem, měsícem, půl rokem, nenutí mě klást si otázku

MÁ to ještě nějakej SMYSL?

jsi zodpovědný za svou růži

15. května 2012 v 22:30 fňukna
kde na to berou?
myslim optimisti. Znáte je. Když jste s nima, celej svět se rozzáří, všechno je fajn a krásný a barevný a vůbec. Pak odejdou. Znáte je. Najednou jako by ten balonek uvnitř prostě splasknul, zbytek dne, týdne, měsíce, roku je prostě k ničemu, dokud se ten pitomý optimista neuráčí vrátit k vám. A to se hned tak neuráčí, vzhledem k tomu, že vaše pesimistiské já, místo aby se usmívalo a bylo rádo, že ho zas jednou vidí, má pořát nějaké problémy.
Takže znova- KDE na to berou?
jak-na co? Na fet. Polovina lidí jsou optimisti. Druhá polovina nemá na drogy.

Alkohol je taky droga.
[neberte drogy...
nikdy nikomu neberte drogy!!!]
A já si nechci stěžovat na to, že se nemůžu každej týden zpít do němoty (ikdyž mému okolí by to asi prospělo k uklidnění jitřených nervů). Mně jenom štve, že nikdo z nás už nemluví o ničem jinym, než co kdo kde ožralej provedl, kdo komu poblil barák/stan/hlavu- , kdo koho viděl nametenýho jít z hospody a kdy zas zachlastáme. Copak- copak už si skutečně nemáme víc co říct?
Veškerý rozhovory se točí kolem školy, zdraví- a chlastu. To je vše? To jako od života nemám čekat víc, než práci, nemoci a když se z toho chci vymotat, tak se půjdu v pátek večer opít, v sobotu taky, v neděli budu střízlivět a znova?
a to bude jako VŠECHNO? nic JINÝHO mě nečeká? A to tu mám strašit do devadesáti? V takovymhle světě? To mi chcete říct? ( a to mám CHTÍT žít? )
Tak pardon, jestli se povyšuju, jestli toho chci moc,když chci nějakou inteligentnější zábavu než si opilá zašukat pod keřem bůhví s kym a potom se s výčitkama svědomí potichu vracet k "oficiálnímu" partnerovi. Vadí mi, když věci, který děláte opilí svalujete na to, že jste byli opilí. Proto existuje taková věc, jako věková hranice... a konečně, neuděláte nic, co byste nebyli schopní udělat za střízliva. Nic, co byste někde v skrytu duše udělat nechtěli. to, co uděláte bude prozměnu jednou PRAVDA. Nebudete lhát světu, sobě, přátelům, konečně dokážete říct pravdu. Proč se ale musíte opíjet, abyste to dokázali? Copak pravda BOLÍ? (Co vy VÍTE o bolesti- jo, to je pěkná věta, ale každej toho o ní ví tak akorát a já nevěřim, že jste si neprošli vlastním peklem) Proč se musíte opíjet abyste byli schopni chvíli slyšet a říkat pravdu... a pak to honem zapomenout? Zpátky na stromy, sakra, první skautský zákon-
PRAVDOMLUVNÝ

Zase jsem vyrostla moc brzo? Zas jsem toho viděla víc, než jsem měla?

Člověka, kterej CHCÍPNUL jak PES
abych nemusela jít za nim
abych si mohla vybrat s kym chci bejt
najít si někoho, kdo na mě bude hodnej
a koho budu mít ráda
jenže
já ho našla
až potom, co odešel

(všechno co miluješ, ztratí se v dáli- dík, S.K.)


Obora

9. května 2012 v 23:20 fňukna
já ten text prostě nemůžu říkat
vždyť přece NECHCI aby se splnil
vy tomu nikdo nevěříte, ale ono se to stane, ono to BUDE stejný. Protože osud je co? Kurva.
ale ta šeď
ty hvězdy co nejsou vidět
žádný
už dva dny si je jen pamatuju
(vyplivnutý PAMATUJ, jako by to mohlo něco změnit...)
a
TEĎ
tu zas sedíme...
nemáme se rádi (nikdy jsme se rádi neměli-perlička na závěr)
a pak ta hysterie. Ta část, co mi nejde, nikdy nešla, protože každá cítíme vrchol někde jinde
lžeš pořád
jen lžeš, ty historky si vymejšlíš
LHÁŘI (lháři, to je to obvinění,prozření, už vim že svý sliby porušuješ, už vim, že se ti nedá věřit, jseš LHÁŘ a navždy zůstaneš... oba to víme)
s pravdou nemá nic společnýho
to,co děláš
tuhle šeď
tohle ZASRANÝ MĚSTO (jak snadno se to říká. TOHLE město. Tohle zasraný město plný lží a vzpomínek-)
nedokážeš popsat to bahno, kde
mě se nechce žít (přiznání selhání. nechce se mi. >>líná jak prase a navíc úplně blbá, ÚPLNĚ BLBÁ!!! << )
kde se nic neděje
ríká a skoro (ale jenom skoro, protože už ani to neumí) brečí
teď je POZDĚ! (nebo TEĎ je pozdě? co je tam důležitý? Ta chvíle, která se už nebude opakovat, nebo ten bezvýslednej stav, kterej už nejde změnit?)
chtěla jsem jinej život (ale už nechci, už nechci žádnej život, už nechci nic, je mi to jedno)
chci, aby život nebyl takovejhle, nechci už kouřit trávu, flákat se s takovejma jako jseš (jako jseš TY, nebo TY žiješ- ? )
ty žiješ vymyšlenym životem (stejně jako já)
tady neni možný nic, než rodit, bejt nemocná, shánět, souložit, já chci- (jenže to už jsou jenom ty zkurvený šepoty vodě. jenom prázdý slova, prázdný...)
zved sem ruce- já si to vymejšlim? A co děláš ty? (Tak nevinná otázka- a co děláš ty? Co děláš celou tu dobu, co? Jseš úplně stejná, nezi náma není žádnej rozdí-)
vstala, už se trochu potácela- Já?
dej mi peníze, chci koupit holuba
holuba pro TEBE (ona už ví, co se stane, ví co udělá, budeš to TY, komu zakroutim krkem)
šla ke klecím
prodavači se nám smáli, vtipkovali
mysleli, že to rozteklý líčidlo a mý mlčení jsou neklamný důkazy milenecký hádky
a my nevěděli
jestli náhodou nemaj pravdu (a měli? mohl vůbec někdo mít pravdu? )
vzala holuba, přitiskla ho k prsům
šíleným pohledem se zatočila (ty stíny, bože ty STÍNY, točí se dokola, dokola, DOKOLA...)
a jediným škubnutím
mu utrhla hlavu
KREV NA RUKOU (kolik krve JÁ mám na rukách, KOLIK)
tělem mrštila o zeď a vydala se ke mně.
(bla, bla bla, stránka která se říká úplně v pohodě, ptotože tam jde jenom o svobodu holuba vrátit se zpátky do svejch sraček. Ale je krásný vidět je ve vzduchu a blázna se bojí každej )
pak ji sprchoval jako už tolikrát, chvíli myslel i na vařící vodu, aby se něco dělo, ale pak si začal balit svý krámy.
Moc toho nebylo.
Trocha sentimentu u oblíbenejch písniček (Sešli se zapomenout...)
uvařil jsem si kafe, vypil ho a
rozbil hrnek (tečka)
aby věděla, že to JÁ
jsem ji tak něžně uložil (nádherná část, kterou nemáte šanci pochopit, vy, co jste nikdy neprobděli noc nad sny někoho jinýho)
hvězdy
vidět nebylo, asi smog
nebo
někde něco bouchlo, ale my neměli ČAS číst noviny, my (bum!)
SE NIKDY NEMĚLI RÁDI
jen jsme zkoušeli, co všechno vydržíme
moc toho nebylo
myslel jsem si a koukal z okna
na to zasraný město
a nenáviděl jsem ho
a ráno jsem vypad do dalšího dne
kdy se nic
neděje
.

města jsou jedno jako druhý

3. května 2012 v 17:53 Shadows of tomorrow
domů, do Prahy, do Podolí...
to se mi stejská

všechny ty velký slova
těžký filosofično
krutá realita zbytečnýho života
citáty slavnejch i dávno zapomenutejch básníků
úsměv v očích, stíny na duši, tisíce možnejch cest po kterejch můžeš jít, patetická vyznání lásky a západy slunce
paráda. A to všechno prosím na metry a kilogramy poněkud omšelé brakové literatury paperbackového vydání po večerech přikusované k vystydlé kávě.

krásný lži
sekaný myšlenky
sliby
že všechno bude zase dobré
že už to nebudu potřebovat
že už nebudu muset
ta naděje
úsměvy navždy uvězněný do zrcadel
zkurvený šepoty vodě
chyby a omyly, zbytečně vyslovený přání
už se nikdy
nikdy

-a hodně splněných přání každý den
o čem však budeš snít, až se ti splní sen?

vyznání egocentrikovo
ty myslíš jenom na sebe a vůbec se nezajímáš o to, co JÁ-!!!

protože spánek tolik podobnej smrti přichází stále dřív

neměl ses vracet. Neměl. Už tu pro tvý stíny nezbylo žádný místo. Šeříky nám pokáceli. K čemu ses chtěl vrátit? Nečekala jsem na tebe. TOBĚ jsem nic neslibovala. tak proč ses vracel? aby mi bylo smutno? Tak máš cos chtěl. Je.