... a KAŽDÝ anděl je hrozný.

Prosinec 2011

...horší, než zklamání z pravdy

28. prosince 2011 v 18:30 fňukna
naštvaná
nasraná
vyděšená
prolhaná
zrazená
zklamaná
zničená
zmučená
uzdravená
zohavená
veselá
šílená

Protože nejhorší nebylo to vydržet, ikdyž byly zlý chvíle. Ale věděla jsem, že to dokážu. Že neporušim znova slib. Protože jsou i jiní lidi, kterejm na tom záleží. Dokážu to pro jiný, ne pro sebe. Mně je to putna. A stejně tak jsem věděla, že to nevydrží navždycky. Že zase přijde den, člověk, slovo, písnička, dopis, vzpomínka... zkrátka, že se vrátí zpátky ten pocit, kdy to dál nepůjde... už tu párkrát byl a zase odešel... dneska ne...
DNESKA NE

Protože nejhorší není to neudělat. Nejhorší nejsou ty večery, kdy vzteky zatínáš zuby že málem praskaj, ty noci kdy kreslíš do čtyř do rána,jenom abys nemusel... a kdy ti stejně chybí bjedna barva, pořát chybí, pořát schází a tys slíbil, že ji víckrát nepoužiješ, takže ne, prostě ne...
Nejhorší není ta chvíle kdy nemyslíš a jednáš. Kdy je ti všechno putna, nezájem, dělejte si co chcete. Nechte mě bejt. A přestaňte se sakra zajímat, doteď vám to bylo jedno, tak CO SAKRA TEĎ CHCETE? Ta chvíle kdy nic-nic-nic a...

Nejhorší je to teď- proto sem asi píšu. Chci si to zapamatovat, abych to už víckrát neudělala. Držela jsem se dlouho. Kurva dlouho. A znova a znova... vždycky to tak bylo. Vždycky se člověk drží. Týden. Dva týdny. Měsíc. Myslíš si, že je to pryč. Maluješ. Posloucháš muziku, zhluboka dejcháš. někdy pomáhá nasekat trochu dřeva, jindy se prostě zhroutit na postel a škrtit nejoblíbenějšího plyšáka. Ale někdy to prostě nestačí... dneska to nestačilo...normální den, šedivej, divnej ale celkově normální... přijeli příbuzný... odjeli... ticho, to TICHO, dneska to prostě nestačilo
NESTAČILO
tak tu sedím, v ruce mám to smutný psaní...
a ruce se třesou, jako spráskaný, víceméně ano, spráskaný, seřezaný, zohavený, zostuzený...
odporný
zklamala
zradila
podlehla



...nechtěla...

Pohřební hostina

24. prosince 2011 v 23:21 fňukna
Hoř světýlko vduši mé
hoř- hořké je poprvé

hoř světýlko v duši mojí
dokud ty mě budeš hřát
tak nás nikdo nerozdělí
jen ta dálka... a ten chlad

hoř světýlko za nás oba
spojuje nás jen tvůj svit
dělí nás celá zlá doba
tma, co nejde prostětlit

hoř světýlko v duši mojí
hoř, dnes je to naposledy

Učesaná, nalíčená, pečlivě si vybrala halenku a pomalu si obouvá boty. Schází po schodech. Bílý stůl, bílé svíčky, tichá nevtíravá hudba.
Přišla na vlastní pohřeb. Možná nevhodně oblečená, možná s úsměvem na rtech. V kamnech tiše praská oheň, ani nevnímá chuť jídla.
A po pohřbu si všichni rozdali dárky a šli spát. Jestlipak budou vzpomínat?

Moje poslední Vánoce. Příští rok (budou vůbec nějaký?) (jestli se toho dožiju) budu starší než Mates. A hlavně, už... porstě TOHLE je poslední rok, kterej si můžu užít. Tak nějak... je to divný.

tak šťastné a veselé.

Otevři oči

23. prosince 2011 v 0:05 fňukna
probuď se...
Probuzená neboj se...
ranní slunce všechno hojí jsem tady s tebou...
Osamělá už se bojí nejseš sama...
Nevidomá padlou rosu rukou hladí ty a ty tvoje ledový pařáty...
Rozpálená sebe svádí ne...

Roztoužená Otevři oči. Je ráno, 21. listopadu. Otevři oči!
Celý svět ji v očích hoří Copak to nevidíš? Sněží... už jsem nedoufala, ale
Malá žena sama v moři ono skutečně sněží. I město si na tvou počest
Rozbouřená víla na uhlících tančí obléklo smuteční šat.
Narozená z mořské pěny Ale nikdo z Prahy se neobtěžoval přijet. Že jsem vůbec něco čekala. Že jsem vůbec doufala. A tak, místo vás všech, co jste tu měli bejt a nebyli, se mnou zůstal člověk, od kterýho to můžu chtít nejmíň.
®: Otevři oči koukám na tebe
Držím tvou ruku nepustím Proč jsi nepřijel, D.? Proč mě musel držet on? Proč u toho
Roztáhni křídla poleť do nebe musel bejt? Proč jsem tak sobecká, že jsem ho
Já vedle tebe poletím nechala?

Nedotčená tuší, že se někdo zjeví Copak si zaslouží dívat se na slzy prolitý
provoněná -zatím neví. pro jinýho? Protože kdybych neměla důvod chodit o Vánocích
Odsouzená světem dotyků na hřbitov, tak spolu vůbec nejsme? Mám nakonec říct-
a vůní-nedočkavá neodpoví. Mates, díky? Dík, žes mi dal bezva dárek, na kterej se
Roztoužená-celý svět ji v očích hoří nezapomíná? Dík, že kvůli tobě nemůžu spát? Tak
malá žena sama v moři. dík. Díky za noční můry...
Rozbouřená víla na uhlících tančí
... Ale asi má pravdu. Chce to čas. Víš, pořát mám před očima ty ruce. Pořát. Obraz vpálenej do sítnic už asi navždycky. Ale už to
tolik nebolí. A hlavně-už si nepřipadám jako zrádce, že jsem ti nezůstala věrná. Už ne. Protože... nakonec tohle jsi chtěl, ne? nebo aspoň větší část z toho...

A ještě něco. Proč se všichni odvoláváme na to "takhle by to chtěl" "on by si to přál" "on by nebyl rád, kdyby se dozvěděl, že..." ?
Není to pravda. ON by nechtěl nic. ON je právě konzumován odpornými růžovými housenkami uvnitř jednoho z těch uniformních hrobů na nějakym Pražskym předměstí. (momochodem, díky D. ještě jednou, že ani nevim kde leží.)

TAKHLE JSME TO NECHTĚLI. My nechtěli umřít. Vůbec ne. My NECHTĚLI umřít. A když, tak spolu. Takhle to nemělo bejt. A ikdyž už chápu proč, tak PROČ, kurva? ZA CO?


la mort à Noël

18. prosince 2011 v 22:40 Shadows of tomorrow
...dnes zemřel kousek každého z nás... (citace)

... nejlepší lidi umíraj v prosinci (taky chci umřít v prosinci) ...

... budou vůbec někdy "šťastné a veselé" ? ...

Ne, nemyslela jsem si, že budu mít někdy skutečně veselé Vánoce. Ne po tom roce. Ale ano, věřila jsem, že pomalu ale jistě začínám zapomínat. Vracíš se ke mně po nocích, vracíš se ve chvílích kdy to nejmíň čekám, ale... ale. Už to TOLIK nebolí. Už dokážu spát, už dokážu bejt s jinym a nemyslet jenom na tebe. Tedy... dokázala jsem.
No, nebylo mi přáno. Někdo (snad osud, ta kurva prodejná) si nepřál, abych zůstala celá. A když se říká, že z každého z nás část zemřela...

Kolik mám ještě částí, které můžou zemřít? A kolikrát ještě budu umírat, než doopravdy chcípnu? Proč se musí umírat TAKHLE, dlouho a pomalu? A kdy to konečně skončí...

Tak šťastné a veselé. Bohatého Ježíška...

what a liar

13. prosince 2011 v 21:36 ...brouci v hlavě...
lžeš
pořát jen lžeš
ty historky si vymejšlíš- lháři!
S pravdou nemá nic společnýho to, co děláš
tuhle šeď, tohle ZASRANÝ MĚSTO
nedokážeš popstat
to bahno, kde mně se nechce žít...
(říká a skoro brečí)
teď je POZDĚ!

A tak tiše lžu a dělám věci ještě horší, než ve skutečnosti jsou. Co jsem to proboha za člověka? Vymaním se z jedný lži a upředu si další. Abych nemusela čelit pravdě? Proč dělám... tak ZLÝ věci? Proč jsem TAK hnusná na lidi, který mám ráda? Na lidi, který miluju? Na lidi, bez kterejch si to tady neumim představit...? Proč neumim říct pravdu, ikdyž bolí? Proč radši splétám krásný lži, než bych jednou ranou všechno zničila? Bude to snad lepší? Může vůbec být?

Závrať je prý touha těla po pádu.

pitomý, pitomý, pitomý tučňáku, cos to zase provedl...


Odi...odi et amo... Amo

11. prosince 2011 v 17:53 while singing THAT SONG
...Nic není jako dřív, nic není jak bejvávalo.
Nic není jako dřív, ačkoliv máš všechno, co si vždycky chtěla
Nic není jako dřív, ačkoliv drobná paralela by tu byla...

...The only way to win is cheat
and to another give my seat
...to answer questions that are key
and I replied 'oh why ask me?'
...Cause suicide is painless
it brings on many changes ...

...každýho jsi za to vroucně milovala
proto dneska mastnej dým k nebi stoupá,
ty jsi jenom holka malá hloupá .
V srdci tvým a na nebi se stáhly mraky...

...All in all it's just an - another brick in the wall...

...pleteš si pojmy
..zbyly jen dojmy...

...she wants to buy a stairway to heaven...

...dlouhá noc, a mně se stýská moc...

...would you know my name... ?
...that long black cloud is comming down...

a mám novej quest. Naučit se kreslit veselý obrázky.


la fête des fous

11. prosince 2011 v 17:31 while singing THAT SONG
...nous sommes des étrangers...
Mám to město ráda. Prostě mám. Ale nevim proč. Možná že je to lidma, možná tim, že vždycky když přijedu svítí sluníčko, možná... Možná nechci jenom vzpomínat, ale taky něco skutečně zažít, něco na co budu moct vzpomínat jindy. Možná už se nechci vracet tři roky zpátky, k dávno promlčenejm hovadinám.
...all around me are familiar faces...
A tak jsem se vrátila ještě mnohem dál, k tobě. Kolik mi tenkrát bylo, 10 ? 11 ? a kolik tobě? Bylo vůbec něco? A jestli, tak co, proboha, vždyť to byl JEDEN jedinej týden. Proč si tě furt pamatuju? A proč ty si pamatuješ mě? Co vlastně jsme? Kamarádi? Přátelé? Vídáme se častějc než by mi bylo milý. Chci tě vídat. A zároveň ne. Chci vědět.... a zároveň se nechci ptát. A když nad Brnem zapadalo slunce a my se rozloučili, zbyla otáka- je vlastně ještě něco jako "my" ?
...c'est L*** qui saigne...

smích?...přejde - nás? NIKDY!!!

5. prosince 2011 v 22:41 ...brouci v hlavě...
a tak máme místo prosince březen. Tři roky v tahu, jedna láska pochovaná, druhá jednou nohou v hrobě. Místo odhazování sněhu se točím ve víru listí. A ty barvy, ty BARVY! Nemyslela jsem si, že to někdy zopakuju. Vzpomínám, víš... ale už to skoro nebolí. Ono asi znova začne, asi dost brzo, ale dnes... dnes se všechno sere, od začátku dne, ale stejně je krásně. Přijde mi to trochu jako prvomájová, veselá a barevná... nejsem zvyklá mít tak dobrou náladu. Jako bych se měla rozskočit štěstím. Mám z toho strach. Vzpomněla jsem si na tebe. To není žádná novinka. A víš co? Našla jsem tu, co jsme psali hned na začátku. Nechtěla jsem se k ní vracet, ale budiž. Je to ona, v celý svý kr-áse. Akorát ten název mi došel až dneska. Přitom je to celý o ní... a o mně. Tys u toho byl jakoby navíc...


PODVEDENÁ
JSOU totiž slova, která bolí
ani vyslovit je netřeba
jsou pohledy který PÁLÍ
ikdyž na TEBE se nedívá

on FOUKÁ vítr a JE zima
jenom ty to necítíš
jdeš sám mezi všema lidma
do prázdnejch ULIC nahlížíš

jsou totiž SLOVA, která bolí
když lžeš mrazí v zápěstí
na pomačkaný RUCE stojí
cena kila neštěstí

PRŠÍ totiž trochu krápe
světlo lampy na cestě
tvůj stín ve tmě na zdi tápe
vstříc své stinné nevěstě

jsou totiž slova, která BOLÍ
ikdyž už v rukách NEMÁŠ cit
při pohledu do okolí
nemůžeš nic pochopit



Moi

2. prosince 2011 v 0:03 Shadows of tomorrow
prázdnej pohled do neznáma
bloudí v šedejch ulicích
vymodlená slavobrána
se ztrácí v mlhách hořících

až to ticho který bolí
přeruší hysterickej smích
možná že ti jednou poví
co bylo v letech minulých

nebo se bude příliš bát
že znovu vzplane jako vích
radši by se zabila
než aby se ztratila
v očích tvých

v hlavě měla tisíce
barevnejch příběhů
než ji roky bez tebe
připravily o něhu

vyděšená, zmatená
krev na sněhu
nespoutaná, zrazená
pláče za běhu

do otevřený rány
co jí zbyla z hrudníku
pomalu sype sůl



noci včerejší

1. prosince 2011 v 23:44 fňukna
poslední dobou potkávám lidi, který jsem dlouho neviděla a zase dlouho neuvidim. Naopak nepotkávám lidi, které jsem byla zvyklá vídat běžně... a tak nějak bych se vrátila k těm časům, kdy to bylo naopak...

a ve chvíli, kdy si chci podřezat žíly zjistim, že mám ruku v gypsu a že to nejde...

vrtám se v ranách který se měly dávno zahojit, který bych vlastně ani neměla mít, kdybych nebyla příliš zvědavá a příliš... co příliš? Kdybych nedokázala číst v lidech, tak bych se mohla usmívat na člověka, kterej pro TEBE tolik, tolik znamená... jenže já nejsem slepá. Bohužel ani blbá. Tak proč, proč to tolik bolí? Když je to přece dávno pryč...

do toho přišel prosinec, bez sněhu, bez mrazu, jenom to ticho, to šedivý, prázdný, pustý ticho bez TEBE, bez tebe, už třetí rok, sama, opuštěná, prázdná, zbytečná ... tady...

a jenom kvůli TOBĚ jsem tu chtěla ten rok být. Vlastně všechny ty tři roky. A proč?

Proč?
...osud nikdy nevrací to, co si vzal. Vrací jen vzpomínky, smutek, bolest a žal....