... a KAŽDÝ anděl je hrozný.

Listopad 2011

jak jednoduché milovat... a jak těžké "jen" mít rád...

20. listopadu 2011 v 22:41 ...brouci v hlavě...
...listening to the wind of change...

Dva roky jsem tě neviděla. Dva roky. Dvakrát 365 dní, 104 týdnů. A těšila jsem se na tebe jako na Ježíška... když jsi přijel, málem jsem tě nepoznala. Vypadáš jinak... mluvíš jinak... oči máš stejný. Ocelově šedý, tichý, záhadný.
Hodně se změnilo. K lepšímu, k horšímu, své jsme si řekli tam, u mostu. Za ty tři hodiny jsme to stihli všechno a možná i něco navíc myšlenkou nebo pohybem, někdy správně mířenym mlčenim... něco mezi náma ještě zbylo.
Něco víc, než "jenom" kamarádství. Ráda jsem tě viděla. Nu, ráda,což o to. Ráda bych i víc a tentokrát je dobře, že jsi z nás dvou ten rozumnější. Že si pamatuješ co bylo, a necháš to spát. Zůstaneme u tichého "mám tě ráda"- >>mám tě rád<< šeptnutého do hučení vody, můžeme se tvářit, že nic nebylo, ticho, tichoučko po pěšině, že jsme se potkali ve vlaku a na přestupní zastávce si zašli na punč (což je technicky vzato pravda, pár let zpátky)... že se vlastně neznáme a za dva roky znova... tentokrát třeba v Praze... budeš mi chybět... a nevim proč se nemůžu zbavit toho pocitu-
something has already changed
something IS changing
now...

ydzěvh,ykčidzěvh...

15. listopadu 2011 v 22:47 fňukna
Zima? To je jenom pocit. Způsob života. Názor tvého těla. Ale ono je naopak příjemný cítit studenej vítr ve vlasech, na předloktích a nohách. Je to krásný, dívat se jak zapadá slunce, na město se snáší tma ničená pouličníma lampama a vědět, že já se nemusim schovávat jako vy ostatní. Já ne, já se nemám proč bát tmy a zimy. Mně neublížej. Já je nezahánim.
Pustila jsem je do svého srdce už před lety. Jsou jako já a já jsem jako ony. Tak jen se halte do svých péřových bund a bundiček, jen si zalízejte do domů a propalujte kilowatty a kilowatty elektřiny. Tak tak. Bojte se. Bojte se těch, co se nemaj čeho bát. Bojte se lidí, kteří ztratili důvod se bát, protože ti jsou schopní všeho. Bojte se nás. Nemáme co ztratit.
A tak ta hvězha, která se prodrala mlhou hlubokou, že by se dala krájet, ta hvědička mi tě znova připomněla.

Říká se, že hvězdy, to jsou nesplněný přání.
smutný sny, co se ztratí o svítání
naděje, co nás opustila
krásná, barevná pohádková víla
zbyde prázdnej šedej svět
plnej zbytečně marnejch vět.

myslela jsem si, že si časem zvyknu. Že se mi o tobě přestane zdát, že zapomenu. Tak ne, no.

Keep smiling

8. listopadu 2011 v 23:22 Shadows of tomorrow
...je to už delší dobu, co byl tenhle článek uveřejněn na jednom nejmenovaném webu. nicméně z ohlasů jsem snad měla právo vyčíst, že není tak úplně špatnej, že to ,co je psáno mezi druhou a třetí hodinou ranní nebývá vždycky brak,nebo naopak je to tak brakový, až se blíží pravdě... tak, tady je.

Just keep smiling... jsou to tři týdny, co jsem si ty tři slova vyryla do obou ruk. Smála jsem se jako šílená, ani nevim proč. Svět je tak absurdní,a na úsměv se tak často zapomíná...

Někdy mám strašnou chuť řvát. Vždyť se na ten svět kolem sebe sakra podívejte! Půlka z toho co v něm je ve skutečnosti NENÍ PRAVDA!!! Dívám se na vás a usmívám se. A vy věříte tomu úsměvu. A budete mu věřit navždy. Jenže já vim co se za nim skrývá. Nechte mě bejt říkám a usmívám se. A vy vidíte úsměv a necháte mě, protože kdo se směje, nepláče. Copak jste skutečně TAK naivní??? Smích, to je ta nejdůstojnější podoba smutku. A přesto... přesto se mi stýská po době kdy jsem měla ruce čistý jako padlej sníh. Po době kdy jsem za každym úsměvem nemusela hledat strach a vinu, nebo něco horšího. Kdy úsměv byl prostě úsměv a ne prosba o pomoc...

tohle ještě zvládnu, aneb nedělejte ze mě vola- umim to líp

8. listopadu 2011 v 22:39 ...brouci v hlavě...
Nějak se mi nechce pokračovat. Už loni jsem s tim měla problém, představovala jsem si to zkrátka trošku, malinko jinak. Třeba jako že si aspoň jednou za měsíc sednem a naplánujem co tak zhruba budem dělat, proberem jak se nám to líbí, nelíbí, co chceme jinak... Ano, uznávám, neměla jsem čas. Ty ostatně taky ne. Ale ne že bychom se snažily ho nějak moc najít, co? Ne, to se doopravdy říct nedá. Nesnažily jsme se. A podle toho to dopadlo.
Nějak se mi chce pokračovat v tomhle systému. Ano, nad tou etapou jsem přemejšlela. Neříkám, že musíš donést hotovej návrh, ale ANO, připusťme na chvíli, že jsem přece jenom čekala aspoň NĚCO. Nějakej nápad z tý tvý krásný hlavičky. Že se prostě budeš starat, že něco vymyslíš, připravíš, navrhneš. Zvláštní, že? Ten, kdo není schopen dát dohromady program jediný družinovky chce tebe poučovat o tom, co to znamená, mít připraveno.
Ano, ta chata JE malá. Ale má bejt hezky. A ano, myslim že je hodně HNUSNÝ A SPROSTÝ říct holkám že se nejede jenom tejden předem.
Ale, víš, i přes to bych se přenesla. Do Senorad víckrát nepojedem (s tim teda nepočítej, víckrát ti za vola nebudu) a co. Ono se toho tolik nestane.
Ale dnešek jsi, krásko, zabila. Řekni mi JEDINEJ důvod, proč bych to holkám měla říkat já??? Proč? Za co? Co jsem ti udělala, že to všechno necháváš na mě? Proč ze mě jeden den uděláš největšího vola pod sluncem a druhej den chceš, abych pochopila, že máš smrtelně důležitý nahrávání, kvůli kterýmu prostě nemůžeš na družinku? Protože to, miláčku, prostě nepochopim. Dříve či později si budeš muset vybrat- hudebka, nebo skaut? Klidně řekni hudebka, mně to žíly neutrhne. ALe řekni to LASKAVĚ hned, než ti budu muset dát vybrat.
Že to nahráváte se spoustou dalších lidí? CO JE MNĚ PO TOM??? Víš, lásko, je mi to upřímně u prdele. Fakt mě to nezajímá. Ne, nezajímá. Že je tam víc lidí? Na družince je nás snad málo? Že to na tobě závisí ? Tak sis měla vybrat jinej termín. Však byste se sešli. TO snad víš už delší dobu, že máme ve středu družinky. Nebo jsi nato taky "zapomněla" ?
Myslim, že až příště budeš něco organizovat, budu vědět jak se zachovat. "Ehm, cože? Já jsem měla před hodinou někde bejt? Bážně, nepovídej, fakt? Hi-no, já jsem teďka s kamarádama v hospodě a asi by nebylo úplně dobrý kdybych přišla, že...? Promiň, je mi to fakt líto,mos mě to mrzí... jo, je, to vš že jo, měj se krásně, papa, pac a pusu srdíčko, ať ti dopadne dobře ta písemka...."
Dvakrát během dvou dnů jsi ze mě udělala vola, jakýmu není rovno. Myslim, že potřetí se ti to nepodaří. Protože jestli jo, tak příští rok vedeš sama. Natvrdo. Já se s tim srát nebudu. Už ne.

without words

5. listopadu 2011 v 22:32 fňukna
Někdy není potřeba nic říct, nic dodat. Někdy ani není pořádně CO říct. Nejsou, neexistujou slova, kterejma by se to dalo popsat. Jsou chvíle, který není možný popsat ani nareslit, chvíle pro který se nenajde vhodná melodie, chvilky, okamžiky, který prostě jsou a hned zmizej a na který se může jenom vzpomínat... minuty, kdy je člověk bez sebe štěstím a vzápětí strachy, chvilky kdy skutečně vím že žiju, kdy konečně má smysl tady bejt, chvilky PRO který jsem tady zůstala, pro který jsi chtěl abych tady zůstala a já miluju každou z nich a zároveň se jich bojim, protože každá taková nás od sebe nekonečně vzdaluje...
Nechci se vracet za tím vším. Třeba už můžu skutečně nechat vzpomínky za sebou a jít dál? Kéž by. Ale snad...
Snad...

...she wanted to buy a one-way ticket to heaven...
... but she doesn't need it anymore...
... I hope...

Náramky

2. listopadu 2011 v 22:07 Shadows of tomorrow
Pouta, co nás k sobě pojí, jsou vyrytá hlouběji, než kdy dokážem ukázat hloubkou rány...
Ano, lásko, jistě. Proto nosím svoje pouta, co mě vážkou k tomuhle světu, k lidem, k okamžikům...

Proužek třešňový kůry za tohle léto
Barevný korálky z Jamboree
Tkaničku za přátelsví, co náhle vymizelo
červený korálky za smích bláznivej
koženou šňůrku za víkend, kdy světlušky prosvětlily tmu
naposled korálky šeříku zpečetily hru

Jeden prsten vládne všem
jeden jim všem káže
jeden všechny přivede
do temnoty. Sváže.

Proto je nosím. Abych nezapomněla a zároveň abych si nepřipomínala víc, než je nutný. Proto skrývám ty, co jsou navždycky vrytý do paměti. Abych zapomněla jenom tak trošku. A hlavně, abych si vždycky dokázala zase znova vzpomenout.