... a KAŽDÝ anděl je hrozný.

>>Na Kraličák!!!<<

22. října 2011 v 18:58 |  Hurá akce

This is for LONG forgotten
light at the END of the world...


Někdy se přihodí i tak zvláštní věc, jako že jeden večer řeknem >>Hej, já bych uplně někam jela,třeba na Kartouzku...<< a v zápětí dohodnem datum, pak to rodiče celý zrušej, ale já bych FAKT někam jela... z tohohle váhání a rozvažování nakonec vznikl ten šíleně DOBREJ (nebo prostě šílenej) nápad zajet si TAM a zase ZPÁTKY. Můžete se přesvědčit, že ani SNÍH na Nazgůla neplatí :)

Pátek:
>> Tak doraž a já ti řeknu proč nestíháte.<< Dobře, tak fronta u okýnka je čára přes rozpočet. Nakonec ale našemu rozpočtu pomohla, protože narozdíl od těch dvou jsme se až do Zábřeha vezly zadarmo (nutno podotknout že proto, že se průvodčí prost neprodral až k nám :) . Po zralé úvaze jsme se nakonec odhodlaly svěřit kytaru do starostlivé péče a nebrat ji s sebou na horu.
V Zábřeze jsme přestoupily na ten rychlík do Jeseníku, kterým jsme mohly jet už z Olmika, ale NEVADÍ. S talentem sobě vlastním jsme se pohodlně usadily v jedinym skutečně plnym kupéčku z celýho poloprázdnýho vlaku. Nicméně vďaka českým drahám (Čekám Dlouho-Času Dost) jsme do Hanušovic přijely přesně v ten čas, kdy jsme chtěly vycházet ze Starého města. Na druhou stranu to mělo výhodu- protože vláček nám jel až za půl hodiny, stihly jsme vyplenit místní přínádražní větnamskou večerku. Nutno podotknout že tam zakoupené pochutiny (nutella, žlutý Monster energeťák, hroznovej cukr a slaný tyčinky ) nám byly velkou oporou v temných chvílích. Takže když jsme se konečně (a o plnou hodinu později) doškrábali místním Schnellzugem do Starého města, bylo půl šesté... ale světlo ještě bylo a tak jsme se po horké chvilce hledání značky vydaly na cestu. Zanedlouho nám zmizela z očí záda tří skautů odněkud z Brna, kteří jeli z Hanušovic s náma.
Ve vzduchu byl trošku cítit mráz, ale už při prvním náznaku stoupání jsme se zahřály :), takže se šlo moc hezky. Minuly jsme stádo pasoucích se koní, chvilku zvažovaly, jestli si nemáme jednoho vypůjčit, ale usoudily jsme, že by to bylo srabský a tak jsme tam čtyřnožce nechaly. Stejný scénář se opakuje i u stádečka skotu.
První picipauza je u bunkru, do kterého je sice zákaz vstupu, ale uvnitř je jenom pár obalů od bonbónů, nic víc. Před námi je první klesání- přemýšlíme o budoucnosti. Z má jasno, do toho bunkru se udělaj okýnka a bude pást stáda černých ovcí...

Poznenáhlu dojdeme až do vesničky, kde jsme vlastně u cíle své cesty. Nebo ne?
Přestože slunce zapadá opravdu moc hezky, pohrdneme přespáním v horské chatě (od 160Kč/os/noc) a vydáme se dál, vzhůru ku Sněžníku. Asi tam dneska nedojdem, shodujeme se, když škobrtáme přes pole, hojně obydlené kravami. Když přejdeme tohle minové území (památná věta >>Kurva!!!<< >>...ale...hovno je to :P << ) , dostaneme se na starou křížovou cestu (což neznamená že je v nějak dobrym stavu, jenom jsou podél ní dávno vykradené budky na zastavení ), kdež sbíráme kaštany, dokud je na to vidět. naštěstí se celkem rychle setmí a tak klopýtáme přes kořeny vzůru.
A přichází hororová scéna; jeden z nejhorších zážitků ,který si budu pamatovat snad celý život. Modrá značka se ztrácí ve tmě. Vytahujeme baterky a hledáme ji-cesta před námi se dělí na dvě užší pěšinky- jedna vede rovně, druhá do kopce vpravo. Usoudíme,že by bylo divné teď přestat stoupat a odbočujeme vpravo. Před námi se vynoří mírně stoupající cesta dlouhá asi200 m a na obzoru kopec, jehož popis by vyžádal slušnou řádku velmi sprostých slov. Stoupání pod úhlem minimálně 45°, na konec tohohle kopce nejde dohlédnout. Plazíme se k němu, jazyky na vestě a hlavou nám táhnou chmurné myšlenky. Než dojdeme k němu, jsou do ticha lesa slyšet poslední šeptaná sova >> To jen tak nevyjdu, aspoň si před tim odpočnem...<< >>Jo, jasný, na chvilku zastavíme...<< Jedno bylo jisté.
Když jsme došly až těsně k němu, padly jsme mrtvé smíchy a částečně rozhořčením. TO, co jsme považovaly za nezdolatelný kopec, byl ve skutečnosti strom, postavenej ale PŘESNĚ tak, aby vypadal jako cesta. Ticho prořízl úlevný výdech a pak jsme se začaly hrozně smát. Od té chvíle se šlo lépe, ale výraz "skupinová halucinace" už má prostě úplně jiný význam...
Najednou se před námi objevila kaplička, dvě lavičky a vymodlený rozcestník. Podle něj jsme se rozhodly, že ikdyž teď už je skoro úplně tma, my přece jenom radši dojdeme k Adélinu prameni a zalomíme to až tam.
Padla úplná tma, bez baterek už se jít nedalo. Dlabeme na to, že se v lese má chodit potichu, zpíváme si i ty písničky jimž nemůžem přijít na jména nebo na texty prostě proto že nás to baví. Teorie, že vlastně jdeme za babičkou definitivně padla. Ne, nejdeme za babičkou, Jdeme na Kraličák a ten, koho to napadlo, musel bejt úplně blbý hovado. Jsme blbá hovada a vůbec nám to nevadí.
Nevíme kolik jsme už ušly, ale za zatáčkou prosvítá něco bílého. Další kaplička? Nebo si tady nějakej lesník postavil chatu? Tip 50:50, ale oba špatně. Když jsme vylezly ten hroznej kopec až k ní, otevřel se nám uchvacující pohled na chatičku, jejíž průčelí neslo hrdý nápis >>Adélin pramen<
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama