... a KAŽDÝ anděl je hrozný.

Říjen 2011

Samhain

31. října 2011 v 21:38 Shadows of tomorrow
Rok se s rokem sešel. Připadám si hrozně. Hrozně stará...
Dovolím si malé ohlédnutí za uplynulým rokem. Přestože se toho událo relativně hodně, přijde mi, jako bych nedělala nic. Nic, celej tenhle rok byl zbytečnej. Prozewlenej, ztracenej. Zbytečnej stejně jako já.
Co se tedy změnilo, krom toho, že mám na hrbu další křížek? Přestala jsem se bát tmy a toho co je pod postelí (to je vlastně změna jenom za poslední měsíc, ale i tak.), už nesedám po nocích na střeše a obecně vzato víc spim. Taky jsem po pěti letech oficiálně nemocná. Tedy samé dobré zprávy.
A co zůstává pořát stejné? Miluju hořkou čokoládu, silný kafe a... dva, vlastně čtyři lidi. Ani jeden z nich nejsou mí rodiče. Zůstala mi taky závislost na mejch příšernejch patlanicích, morbidních obrázcích a paskvilech vyluzovanejch po půlnoci na kytaru. No, a taky ta maličkost, za kterou se už pár let proklínám, že ano.
Ale, mám novoroční předsevzetí. Vim, že je nedodržim, ale co kdyby jednou... terín splnění všech, je (nečekaně) 21.12. zaprvé, dát se dohromady a skončit s tim. Zadruhé, dostat se na 49 kg, to je takové milé číslo. Zatřetí, vylepšit známky asi tak o 2 stupně u všeho. A konečně za čtvrté a za poslední... keep smiling.

dopisy

22. října 2011 v 20:32 fňukna
Našla jsem je, už podruhé. Dopisy psaný po nocích z cizího světa cizím světům, dopisy psaný místo vzpomínek, záchytný body v tom sešupu dolů. Teď mi leží v tom bordelu na stole, pár papírů hustě popsanejch všim možnym co bylo po ruce. Ptají se. Obviňují. A já jim nemůžu odpovědět- nebo možná ani nechci. Vracim se do minulosti, zpátky, ZPÁTKY! Každym dnem jsem od tebe dál, lásko. Každej den jsem tady navíc. Vzdaluješ se mi. Stalo se to, čeho jsem se bála, už si nepamatuju tvůj hlas. Nepamatuju si vůbec nic. Zapomínám. Proto jsme ty dopisy psali, pamatuješ? Abychom si ráno mohli vzpomenout, nebo znovu objevit ten svět, do kterýho jsme večer spadli.

tohle je cesta z černýho písku, pěkná, že?
líbí se mi. Tohle jsme my?
Proč to slunce zapadá, místo aby vycházelo?
Dokonalost...

Hoří, to slunce hoří!!!
Nech ho, ty v sobě máš větší žár a já se taky ještě nespálil

Neboj se, nebolí to.
Tebe možná ne...
je mi trochu zima a chce se mi strašně spát
Proč, lásko, proč?
nechtěl bych tu zůstat bez tebe

>>Na Kraličák!!!<<

22. října 2011 v 18:58 Hurá akce

This is for LONG forgotten
light at the END of the world...


Někdy se přihodí i tak zvláštní věc, jako že jeden večer řeknem >>Hej, já bych uplně někam jela,třeba na Kartouzku...<< a v zápětí dohodnem datum, pak to rodiče celý zrušej, ale já bych FAKT někam jela... z tohohle váhání a rozvažování nakonec vznikl ten šíleně DOBREJ (nebo prostě šílenej) nápad zajet si TAM a zase ZPÁTKY. Můžete se přesvědčit, že ani SNÍH na Nazgůla neplatí :)

Pátek:
>> Tak doraž a já ti řeknu proč nestíháte.<< Dobře, tak fronta u okýnka je čára přes rozpočet. Nakonec ale našemu rozpočtu pomohla, protože narozdíl od těch dvou jsme se až do Zábřeha vezly zadarmo (nutno podotknout že proto, že se průvodčí prost neprodral až k nám :) . Po zralé úvaze jsme se nakonec odhodlaly svěřit kytaru do starostlivé péče a nebrat ji s sebou na horu.
V Zábřeze jsme přestoupily na ten rychlík do Jeseníku, kterým jsme mohly jet už z Olmika, ale NEVADÍ. S talentem sobě vlastním jsme se pohodlně usadily v jedinym skutečně plnym kupéčku z celýho poloprázdnýho vlaku. Nicméně vďaka českým drahám (Čekám Dlouho-Času Dost) jsme do Hanušovic přijely přesně v ten čas, kdy jsme chtěly vycházet ze Starého města. Na druhou stranu to mělo výhodu- protože vláček nám jel až za půl hodiny, stihly jsme vyplenit místní přínádražní větnamskou večerku. Nutno podotknout že tam zakoupené pochutiny (nutella, žlutý Monster energeťák, hroznovej cukr a slaný tyčinky ) nám byly velkou oporou v temných chvílích. Takže když jsme se konečně (a o plnou hodinu později) doškrábali místním Schnellzugem do Starého města, bylo půl šesté... ale světlo ještě bylo a tak jsme se po horké chvilce hledání značky vydaly na cestu. Zanedlouho nám zmizela z očí záda tří skautů odněkud z Brna, kteří jeli z Hanušovic s náma.
Ve vzduchu byl trošku cítit mráz, ale už při prvním náznaku stoupání jsme se zahřály :), takže se šlo moc hezky. Minuly jsme stádo pasoucích se koní, chvilku zvažovaly, jestli si nemáme jednoho vypůjčit, ale usoudily jsme, že by to bylo srabský a tak jsme tam čtyřnožce nechaly. Stejný scénář se opakuje i u stádečka skotu.
První picipauza je u bunkru, do kterého je sice zákaz vstupu, ale uvnitř je jenom pár obalů od bonbónů, nic víc. Před námi je první klesání- přemýšlíme o budoucnosti. Z má jasno, do toho bunkru se udělaj okýnka a bude pást stáda černých ovcí...

Poznenáhlu dojdeme až do vesničky, kde jsme vlastně u cíle své cesty. Nebo ne?
Přestože slunce zapadá opravdu moc hezky, pohrdneme přespáním v horské chatě (od 160Kč/os/noc) a vydáme se dál, vzhůru ku Sněžníku. Asi tam dneska nedojdem, shodujeme se, když škobrtáme přes pole, hojně obydlené kravami. Když přejdeme tohle minové území (památná věta >>Kurva!!!<< >>...ale...hovno je to :P << ) , dostaneme se na starou křížovou cestu (což neznamená že je v nějak dobrym stavu, jenom jsou podél ní dávno vykradené budky na zastavení ), kdež sbíráme kaštany, dokud je na to vidět. naštěstí se celkem rychle setmí a tak klopýtáme přes kořeny vzůru.
A přichází hororová scéna; jeden z nejhorších zážitků ,který si budu pamatovat snad celý život. Modrá značka se ztrácí ve tmě. Vytahujeme baterky a hledáme ji-cesta před námi se dělí na dvě užší pěšinky- jedna vede rovně, druhá do kopce vpravo. Usoudíme,že by bylo divné teď přestat stoupat a odbočujeme vpravo. Před námi se vynoří mírně stoupající cesta dlouhá asi200 m a na obzoru kopec, jehož popis by vyžádal slušnou řádku velmi sprostých slov. Stoupání pod úhlem minimálně 45°, na konec tohohle kopce nejde dohlédnout. Plazíme se k němu, jazyky na vestě a hlavou nám táhnou chmurné myšlenky. Než dojdeme k němu, jsou do ticha lesa slyšet poslední šeptaná sova >> To jen tak nevyjdu, aspoň si před tim odpočnem...<< >>Jo, jasný, na chvilku zastavíme...<< Jedno bylo jisté.
Když jsme došly až těsně k němu, padly jsme mrtvé smíchy a částečně rozhořčením. TO, co jsme považovaly za nezdolatelný kopec, byl ve skutečnosti strom, postavenej ale PŘESNĚ tak, aby vypadal jako cesta. Ticho prořízl úlevný výdech a pak jsme se začaly hrozně smát. Od té chvíle se šlo lépe, ale výraz "skupinová halucinace" už má prostě úplně jiný význam...
Najednou se před námi objevila kaplička, dvě lavičky a vymodlený rozcestník. Podle něj jsme se rozhodly, že ikdyž teď už je skoro úplně tma, my přece jenom radši dojdeme k Adélinu prameni a zalomíme to až tam.
Padla úplná tma, bez baterek už se jít nedalo. Dlabeme na to, že se v lese má chodit potichu, zpíváme si i ty písničky jimž nemůžem přijít na jména nebo na texty prostě proto že nás to baví. Teorie, že vlastně jdeme za babičkou definitivně padla. Ne, nejdeme za babičkou, Jdeme na Kraličák a ten, koho to napadlo, musel bejt úplně blbý hovado. Jsme blbá hovada a vůbec nám to nevadí.
Nevíme kolik jsme už ušly, ale za zatáčkou prosvítá něco bílého. Další kaplička? Nebo si tady nějakej lesník postavil chatu? Tip 50:50, ale oba špatně. Když jsme vylezly ten hroznej kopec až k ní, otevřel se nám uchvacující pohled na chatičku, jejíž průčelí neslo hrdý nápis >>Adélin pramen<

Afrika

5. října 2011 v 21:52 Shadows of tomorrow
>> one day it ALL will be better- I hope <<

Rok se s rokem sešel. No dobře, rok ne. Ale skoro.
A čas pádí, a já jsem tady, a ty zase
A mně se vybavila loňská Afrika, a Veverčino >>...tak jsme se za váma dívaly a říkaly si"tak už ji vem ***..." když tys vyskočila a majzla ho tou síťkou po hlavě...<< Tenkrát mi to přišlo hrozně vtipný. A vlastně přijde i teď.
Keep smiling
Tak na tu první Afriku vzpomínám, když se v noci dívám do zrcadel. Na capoeiru, na měsíc před budovou, na spoustu hvězd nad hřištěm, na řeči o ničem...
the winter's comming
soon

Stará Voda

3. října 2011 v 23:22 Shadows of tomorrow
...knock- knock- knockin' on heaven's door...

Snad jsem tam neměla být. Snad jsem se neměla nechat přilákat andělem z rozmlácenýho kostela. Snad je dobře, že jsem to udělala. Ikdyž si teď připadám jako debil. Something has already changed.
Doufala jsem, že když uškrtím polštáře s tvými sny, ty moje přestanou? Doufala jsem, že se vše v dobré obrátí a já zapomenu, jako ostatně už tolikrát? Something ends.
A přece to byl krásnej víkend. Ne, neměnila bych. Někdy to přece skončit musí. Za cenu toho, že budu za idiota před lidma na kterejch mi záleží? Never mind.