... a KAŽDÝ anděl je hrozný.

why do you even bother talking

14. září 2017 v 22:23 |  fňukna
vidíš kotě, už za tebe mám náhradu

vidíš kotě? Netrvalo to tak dlouho. Rok a pár dní navrch.
taky ti to přijde povědomý? Dlouhý vlasy, vyhublý jak smrt, úsměvná lež na tváři? A nedělej žádný blbosti. Já ne, já je dělat nemusim. Stačí, že ty budeš do čtyř let pod drnem.

vsadíme se?

Nakonec vás všechny přežijem. Asi jsme tu jediní, kdo ten slib bere vážně.
chtěli jsme pravidelně psát jaký to tu je. Nebo aspoň parodii na #1000vecicomeserou akorát že más serou jenom tak trošku a Lhář se celkem nepokrytě baví.
Dobře ví, že bychom měli dělat na bakalářce a ne čučet na bednu, případně žrát kdejaký bobule a houby.
Dobře ví, že tímhle stylem nejen nebudem nic umět, ale taky spějem jako každej podzim k šílenství.
a TO se dívá

viď, kotě, jako od Dyka.

Obraz čistý, modrá obloha je,
krásou půjdeme.
Ale něco nedoplakaného
drtí srdce mé.
 

a trochu pokory, hm?

9. srpna 2017 v 23:24 |  fňukna
pokory?

Pokory k- čemu vlastně? K odběru krve? Že někdo dělá 20 let po špitále a i tak může potkat člověka ze kterýho nedostane ani kapku, jasný. Jsou takoví, co ani kapku nedaj. Jen to není důvod tvrdit, že by si po 20 letech praxe netroufla říct, že umí odebrat krev. To, prosim, umí každej, kdo dostane do ruky jehlu. Ta ostatně není ani vždycky nutná, dobrá rána stačí.
Jít se DÍVAT na odběr je prostě chorý. Odkoukat POSTUPY. Odběr krve je záležitost na 5 minut, když to neumíte! To není hodinová operace a hlavně, není na co koukat. Postupy.
myslíte ty postupy, za který by nás vyrazili? Myslíte dezinfekci v lůžku a rukavice na sesterně? Tyhle postupy? Nebo neoznačený zkumavky? Který postupy, ale přesně prosím, který postupy mám odkoukat, když to nemám bodnout?
A k tomu přezíravě uhihňaný -hm?

A co s tou trochou pokory? Podle jiné z vás mám rovnou držet pusu. To je dost blízko pokoře?
S tou, co jí mě slabost učí, pokoře pro radost a bez područí, jak pravil kdysi Kryl
Proč jsou všichni bytostně přesvědčení, že jsme slabí? Vypadáme tak snad? Jednáme tak? Plivem kolem sebe jed a dupem po podřízenejch abychom si nahonili ego?
Pokoru, vážená, ve mně vyvolá krajina, nekonečnej cyklus života a ledovej třpyt hvězd, proti kterejm jsme všichni -tak- malí.
Ale práce?
Lidská práce? Lidská práce pro lidi? Pokoru? Úctu, možná, když budete doopravdy dobří. Nevidím nic, čemu bychom se měli kořit.

Je dnes hodnoceno řiťolezectví jako norma a nechat si srát na hlavu jako standardní postup podřízenejch? Copak se musíme servilně smát každýmu jalovýmu prdu co vypustí nadřízená pusinka jen aby byla dušička v peří a my nebyli zapsáni jako arogantní lenoši?

Nederem se k práci. Netrháme vám každý hovno pod rukama. Mám se tu něco NAUČIT. Za těch 5 týdnů akorát znovu že těžko vycházím s nadřízenýma. A že mi pacienti málem platěj, protože na ně mám čas, narozdíl od v papírech zahrabanejch, případně na cizí sesterně žvanících kvočen se asi nepočítá. Kdo by se jich ptal.

Zájem o práci? O všechno jsme jí museli říkat.
Dochvilnost? 4x přišla pozdě.
Dodržování postupů? Odkoukala od sester. Tak na to srala, aby se pacienti neptali, proč to dělá každá jinak. A chytla ji u toho staniční. Ale extra nám připomněla, že si máme odezinfikovat ruce, jako bychom to nedělali jako jediní fakt furt.
Vycházení s kolegy? Cha!
Vycházení s nadřízenými? Drzá, jako by sežrala všechnu moudrost světa. Ještě bude naznačovat, že naše schopnost rozdělení práce není dobrá a na to my tu nejsme zvyklí. Arogantní, dovoluje si kritizovat DOKTORKU za jejími zády, nahlas a ani se neomluví.

Zkrátka děs, bezprecedentní příklad lidský trosky.
Jenže jeden si časem zvykne i na ten nejhoší charakter, zvlášť, když je to jeho vlastní.

miluju tě, KROKODÝLE

8. srpna 2017 v 16:29 |  fňukna
tam tam tapdá tapdá dum dum oww oww oww

HRAJEME JENOM HITY

pukne mi hlava z těch super hitů, co není ani jeden 2x během jednoho dne.
Možná že není. Kdo to má poznat? Je to všechno na jedno brdo.
Což je ostatně každá hudba, když hrajete furt dokola jednoho autora. Nebo to tak alespoň působí a je jedno, jestli je ta parodie na text česky, nebo jakýmkoli jiným jazykem.

Je tohle novodobá vymývárna mozků? Proto je místní personál stádo tak tupejch vocasů? Naposledy jsme člověka s břitkým humorem potkali v tomhle špitále 3/4 roku zpátky.

Ne, není to tak zlý jako Fajn Rádio. Teda asi. Nevim. Po půl dni sezení na sesterně za hřmotu těch kravin, reklam, a dokola, dokola, DOKOLA těch stejnejch super moderních hitů a písniček na přání 4 letého kokty nejsem ochotná už ani spustit plnohodnotný hate.
Po 4/5 dnech za tohohle doprovodu mi ani netiká oko, ani nepění morda.
Je to jedno.

Nenabrečíš.

jejejejej bejbee- da da da da da da da da tuum!
 


ještě mi dej, kotě

26. července 2017 v 0:01 |  fňukna
už nevím, jak zněl tvůj hlas

někdy jsem se ráno budila hrůzou, že nevím jak vypadáte. Už dávno si nevybavím tvář. Jenom z fotek. A moc dlouho se na ně nekouká.
ve špitále tě připomíná spousta lidí. Chůzí, věkem, vousama, tím, jak se chovaj.

Brzo to bude rok. A pak pět. nebo tak nějak, přestali jsme počítat.

pořád čekáme na tryznu. víkendu dýmu a špatnejch filmů jsme se nedočkali.
chtělo by to víc známejch, kteří mi podržej vlasy
nebo aspoň někoho, kdo na nás dá pozor, kdo nepokrčí rameny s tim že už je dospělá a je to její věc, jestli se chce otrávit tak budiž, koho to zajímá

máme příliš vysoké nároky na přátelství? Jsme zlí, vršíme kolem sebe jed na všechny strany? Bojíte se nás? Pohrdáte náma?
asi ne
prostě vám nestojíme za námahu s odpovědí. Prostě nejsme dost dobří aby nám někdo chtěl pomoct.
nikomu.
stejně jako vy nám.

jsme si navzájem arogantní tupý xichty se kterejma je škoda ztrácet čas. Přece se nebudem vnucovat.


škoda

mohli bychom se navzájem dost naučit
jen nemít ten tupej xicht. Nedá se nějak sundat?

bylo mi zle a je hůř

2. června 2017 v 16:48
vědět, co slibujem, asi bychom nikdy neslíbili
marně teď čekáme, že (až) nás těch slibů zbavíte.

čekáme vás ve dveřích
pokaždý, když cvakne zámek

čekáme, že taky dostojíte slibu
a že to skončí

SNAŽILI jsme se.
pořád se ještě SNAŽÍME
a furt k tomu čekáme, že někdo přijde a zastaví to.
že se jednoho dne zase objevíte,
někdo, kdokoli z vás
a řekne dost, stačilo, snažili jste se a NEVYŠLO to
zkusili jste to a byl to omyl
teď už to taky víme
kotě, tady to přece nikomu nevadí.

Snažíme se hledat nejvyšší. Svět je zlej a nikam to nevede
SNAŽÍME se, jen nás ta bezvýsledná snaha ubíjí.
Vede leda doprdele a k nesmyslnejm hádkám o výměně svobody za bezpečí.
O svobodu slova a nakládání s vlastním majetkem proti hodnotám, který by nám měly bejt všem společný jako čistej vzduch a voda a zabránění zbytečnýmu násilí.

Ale evidentně jsou i lidi, který daleko víc sere DPH a dostupná zdravotní péče.
A ty, co to sere považujete za nekompetentní idioty a pomatence, co by si měli urovnat vlastní hodnotovej žebříček, popř. se odklidit do laboratoří a vás, ty chytrý a kompetentní nechat ničit náš společnej svět.

Žijem na týhle planetě, jako bychom měli kam jít.

kde je ti konec, můj jediný příteli?

29. března 2017 v 22:03
už to zas bude půl roku
od naposledy
a říkali jsme si, jako pokaždé, že naposled. Naposledy a víckát ne. Máme přece daleko účinnější metody, jak se vyrovnat s přemírou-? emocí. Emoce to nazývá učená literatura, jenže bolest není emoce, ale pocit. fyzickej, neodbytnej pocit zla
Nemáme účinnější metody, nemáme nic silnějšího než na zlý zlym a na boelst bolestí. Slzy jsou vidět. Každej je na nás pozná.

bolí to, kotě.
kde je ti konec

děláme si naschvály a snažíme si vsugerovat spokojenej život a hezkej svět.
sanžíme se, když už jsme to tak neuváženě slíbili

jenomže je to zbytečný
jsme rozsypaní s noťasem na jednu hromadu
ale stejně jako já na noťas, tak svět na nás
dokud to tak nějak jde, proč nás svěřovat údržbě. No, máme aspoň zálohy. Nevšimli jsme si, že by někdo zálohoval nás, ale třeba je to mylnej dojem, třeba je někdo pořizuje

pro všechny případy

bolí to, kotě

hrozně moc to bolí

stay with me all throuhg the night

3. února 2017 v 4:24 |  fňukna
někdy
furt. ale budeme se tvářit, že jenom někdy, abychom nezněli tak zoufale uboze a vy si to ještě nerozmysleli
se nám za závratnýho točení hlavy vzdaluje svět
ta hmotná, hmatatelná stránka světa. Jako bychom se s každým nádechem vzdalovali reálný existenci

někdy
bychom rádi ukončili platnost dříve vyřčených dogmat. Jenže by to nebylo správně. Platí furt, jenom bychom si tolik přáli, aby to už nebya pravda. Můžu tě před svým šílenstvím ochránit jinak, než že nebudeš věřit v jeho existenci?
Nebo je to jako s ďáblem, jehož největší trik byl přesvědčit lidi, že neexistuje?
Ne, když si nebudem věřit, tak si taky nepomůžem.
Nezachráníš mě.
A tolik bychom si to přáli. My oba

Přitom nemám co nabídnout.
Ale jestli o něco z nás máš zájem, spadne ti na hlavu i všechen ostatní poser.

Take- take all that I am
take me
please, please Lord come and save me
forgive me, forgive me for what I am
love me
'cause I can not keep living this way
no, I can not keep living this way
stay with me, stay with me all through the night
watch me
please, please don't turn away
love me


všímáš si, že nikde nepadlo ani slovo co za to ? a ani nepadne.
není to nabídka, ale prosba.

jsme totiž příliš líní a pohodlní hledat všeobecně známou a dostupnou odbornou pomoc.
my si v sobě totiž libujem.
nás to totiž baví.
fakt.

nebo si můžete vzpomenout, že je nás víc. ze stejných situací vyvozujeme na sobě nezávislá tvrzení. Všechny jsou pravidvý zároveň.

nekoukejte se jinam
zachraňte nás.

lásko!

7. ledna 2017 v 1:46 |  fňukna
děkuji
za bolest

jednou, pokud tu ještě budem, nás možná něco naučí
vždycky to tak zatím bylo

nesplnitelný úkoly, překážky a vlastní neochota tříbí charakter, pokud se ti i přes ně zadaří

děkuji za slzy

jen už za mě děkoval
a zpíval lásce o nocích
copak si myslíte, že jsme CHTĚLI zdechnout???

chtěli. dotěď chcem.
je tu bez vás tak prázdno. Tak strašně prázdno.
tolik jsme se báli samoty
tolik jsme byli sami
utápíme se v žalu, utápíme žal.

tolik se bojíme
nemáme víc co říct.
Poslechněte si co my.
Přečtěte si jak hladce skládají slova
my už to tak dávno neumíme. Jiní je za nás skládali.
Nás opustily múzy.
Zdaleka ne první a ani poslední z opušťáků.

O cínových zápalkách

10. prosince 2016 v 0:21 |  ...brouci v hlavě...
a ostatní Andersenovy pohádky
taky hledal příběh ve kterym by se poznali lidi, jako my
kde hlavní hrdina není ani nezlomný, ani odvážný, ani není ochoten zkoušet svůj pech zas a znova s otrockou vírou že přece jednou... ne
hlavní postava vůbec není hrdina

svou naději na lásku vzdáváme předem
buď se rozteče v plamenech, nebo rozprskne jako mořská pěna
hřejem si dlaně nad svíčkou a budeme věřit i na zázraky, kdyby se pro nás chtěly nějaký dít

nebudem patřit mezi hejno káčat ani z nás nevyrostou pyšné labutě
v našich světech je jen velmi prchavé místo pro štěstí

jako divadelní hra

komu se publikum začne šklebit pozdějc
komu přestanou věřit předložený kus

nejsme ani krásní, ani odhodlaní, ani stateční
nemáme žádnej super talent ani vůli cokoli chtít
nemůžem nabídnout nic než sami sebe, všechny svý hrůzy, výčitky a noční můry

nechcem za to ujištění že nejsou přece tak hrozný. jsou. my to víme a vy byste měli taky. měly by vás v noci budit a měli byste se bát. jsou vyrobený abychom měli strach my, natož ten relativně příčetnej zbytek populace.
Sen je sen, až se vzbudíš, bude den. Jenže jako každou správnou noční můru ho budeš mít furt za krkem. Studenej pocit, že tohle už jsi slyšel, viděl, řekl a dělal. Tady už máš odžito.
Jako by všechna činnost probíhala s jednou rukou nad hlavou, aby bylo možno kdykoli zamávat bílým praporem.
Vzdát se.
Přestat cokoli chtít, o cokoli se snažit.

Už to trvá příliš dlouho

a není nám líp.
Kam jsme se poděli, kotě
kam jsme se to poděli?

až ti bude nejhůř, vzpomeň si na mne

23. října 2016 v 0:10 |  fňukna
pravila ptáčata, mravenci i zlatá ryba.

Říkals to taky, ve zdraví i v nemoci, v dobrém i zlém, v radosti i ve strasti
ale po roce nebo tak nějak ses začal bát
toho nekonečnýho přívalu neštěstí
hory smutku, strachu a beznaděje
kdo

řekněte kdo by ti mohl vyčítat
že nejseš zvědavej na mý unavený xichty
že už se v mé přítomnosti nebavíš, že nevidíš žádnou pointu v trávení času s mojí osobou
že se ti nechce vymýšlet pro nás dva žádná extra zábava
že mě máš za nerozhodnýho blbce
co nikdy nedostojí svýmu slovu, co není schopnej ani základního managementu času, co se sere do věcí po kterejch mu nic není místo aby si hleděl svýho
co se ti sere do života- a nevíš, proč sis ho tam vlastně pozval

kolem magického osmnáctého roku života jako by zmlkly naše múzy. Jako by s onou pověstnou dospělostí zmizela odvaha používat tak samozřejmě velký slova. Jako bychom už neměli co říct nejen světu, ale ani sami sobě navzájem, všechny rozhovory se opakujou, už to tu bylo
tuhle situaci už oba známe

máme normálně jíst
ano - a to ty nám budeš vařit kaši?
máme chodit brzo spát
ano - a budeš nám ty po nocích volat, jenom aby ses ujistil, že skutečně usínáme?
máme přestat žárlit
ano - a naučíš se ty jak poznat, kdy je nám zle a potřebujeme společnost?
máme mít čistý ruce
ano - a všimne si vůbec někdo rozdílu?

v rámci kurzu asertivity se učíme nepoužívat ono pověstné "ale". My jen nemáme mnoho vlastní vůle a ten nepatrnej zbytek si půjčujem od svýho okolí. A racionálně chápem, že nemůžeme, nesmíme po nikom chtít aby nás samozřejmě, a aniž by to pociťoval jako újmu na sobě, předřazoval svým zájmům a zálibám. Jenže už empiricky víme, že jsou na světě lidi k tomu ochotní, jen příliš snadno umíraj.
Smůla, kotě.
smůla.

Kam dál